Vybral jste si Dejvické divadlo kvůli generační spřízněnosti? Ostatně přední herec Dejvického divadla Ivan Trojan si zahrál v Samotářích.
Ivan tu spolupráci zprostředkoval. Měl jsem drobné nabídky z různých divadel, ale Dejvické divadlo mi bylo nejsympatičtější. Je pravda, že soubor je mi věkově blízký: však jsme také na zralejší postavy museli pozvat hosty - Jiřího Bartošku a Ninu Divíškovou.
Původně jste vlastní hru napsat nechtěl.
Toužil jsem přeložit a režírovat nějakou novinku z angličtiny. Líbilo se mi Fraynovo drama Kodaň, jenže s tím mě předběhli v Liberci. Pak jsem se pokusil o kompilaci z textů Charlese Bukowského, zkoušel jsem ho přepsat a nakonec z toho vznikly Příběhy obyčejného šílenství. Z Bukowského tam mnoho nezbylo, zato přibyly některé motivy, které jsem použil ve filmu Rok ďábla. Například téma výtahové muziky - příjemné, relaxační hudby, která se pouští ve zdvižích luxusních hotelů. V Roku ďábla si vedení hotelu místo reprodukované hudby najímá živého houslistu, v Příběhu obyčejného šílenství Jiří Bartoška hraje skladatele, jemuž za výtahovou hudbu nechtějí proplácet tantiémy. Nejdřív žene hotel k soudu a pak ho zapálí.
Ale to pořád nevíme, o čem ta hra vypráví...
V podtitulu stojí, že jde o příběh člověka, který se rozhodl brát šílenství okolního světa jako inspiraci - a šílenství je tam opravdu hodně. Třeba postava Niny Divíškové skončí v blázinci a mladík, kterého hraje Martin Myšička, se zamiluje do figuríny. Hlavní hrdina nakonec spáchá takovou veselou sebevraždu: zabalí se do balíku a nechá se odeslat na neexistující adresu.
Píše se divadelní hra hůř než filmový scénář?
Psát hru je peklo. Ve filmu jsem zvyklý na rychlé střihy, spoustu postav a střídání prostředí. Divadlo limituje omezeným prostorem.
Jednu z rolí hraje umělecký šéf Dejvického divadla, režisér Miroslav Krobot. Jak se vám jako herec líbí?
Je výtečný, velmi civilní. Obsadit Krobota mě napadlo okamžitě poté, co jsem dostal nabídku v Dejvickém divadle režírovat. On chvíli ze skromnosti váhal, ale já jsem nepochyboval: viděl jsem ho totiž, jak na zkoušce Oblomova skvěle hercům předehrával. Divím se, že jsem první, kdo jeho hereckých schopností využil na jevišti.
Nemluví vám přitom do režie?
Mluví a to je dobře, sám ho k tomu vybízím. Zpočátku jsem byl z hodně věcí rozpačitý, protože v divadelní režii jsem nováček. A Krobot mi moc pomohl.
Filmový režisér Jan Hřebejk u divadla takřka zdomácněl. Také se vám u divadla zalíbilo?
Divadlo je větší pohoda, nezažívám žádné tlaky. Celá inscenace stojí jako jeden natáčecí den. Fascinuje mě také kontinuita divadla: premiérou nic nekončí, naopak představení se usazuje. Na filmu mě děsí, že poslední záchranou natočeného materiálu je střižna - ale pořád pro mě zůstává tím hlavním.
Ivan tu spolupráci zprostředkoval. Měl jsem drobné nabídky z různých divadel, ale Dejvické divadlo mi bylo nejsympatičtější. Je pravda, že soubor je mi věkově blízký: však jsme také na zralejší postavy museli pozvat hosty - Jiřího Bartošku a Ninu Divíškovou.
Původně jste vlastní hru napsat nechtěl.
Toužil jsem přeložit a režírovat nějakou novinku z angličtiny. Líbilo se mi Fraynovo drama Kodaň, jenže s tím mě předběhli v Liberci. Pak jsem se pokusil o kompilaci z textů Charlese Bukowského, zkoušel jsem ho přepsat a nakonec z toho vznikly Příběhy obyčejného šílenství. Z Bukowského tam mnoho nezbylo, zato přibyly některé motivy, které jsem použil ve filmu Rok ďábla. Například téma výtahové muziky - příjemné, relaxační hudby, která se pouští ve zdvižích luxusních hotelů. V Roku ďábla si vedení hotelu místo reprodukované hudby najímá živého houslistu, v Příběhu obyčejného šílenství Jiří Bartoška hraje skladatele, jemuž za výtahovou hudbu nechtějí proplácet tantiémy. Nejdřív žene hotel k soudu a pak ho zapálí.
Ale to pořád nevíme, o čem ta hra vypráví...
V podtitulu stojí, že jde o příběh člověka, který se rozhodl brát šílenství okolního světa jako inspiraci - a šílenství je tam opravdu hodně. Třeba postava Niny Divíškové skončí v blázinci a mladík, kterého hraje Martin Myšička, se zamiluje do figuríny. Hlavní hrdina nakonec spáchá takovou veselou sebevraždu: zabalí se do balíku a nechá se odeslat na neexistující adresu.
Píše se divadelní hra hůř než filmový scénář?
Psát hru je peklo. Ve filmu jsem zvyklý na rychlé střihy, spoustu postav a střídání prostředí. Divadlo limituje omezeným prostorem.
Jednu z rolí hraje umělecký šéf Dejvického divadla, režisér Miroslav Krobot. Jak se vám jako herec líbí?
Je výtečný, velmi civilní. Obsadit Krobota mě napadlo okamžitě poté, co jsem dostal nabídku v Dejvickém divadle režírovat. On chvíli ze skromnosti váhal, ale já jsem nepochyboval: viděl jsem ho totiž, jak na zkoušce Oblomova skvěle hercům předehrával. Divím se, že jsem první, kdo jeho hereckých schopností využil na jevišti.
Nemluví vám přitom do režie?
Mluví a to je dobře, sám ho k tomu vybízím. Zpočátku jsem byl z hodně věcí rozpačitý, protože v divadelní režii jsem nováček. A Krobot mi moc pomohl.
Filmový režisér Jan Hřebejk u divadla takřka zdomácněl. Také se vám u divadla zalíbilo?
Divadlo je větší pohoda, nezažívám žádné tlaky. Celá inscenace stojí jako jeden natáčecí den. Fascinuje mě také kontinuita divadla: premiérou nic nekončí, naopak představení se usazuje. Na filmu mě děsí, že poslední záchranou natočeného materiálu je střižna - ale pořád pro mě zůstává tím hlavním.
 Petr Zelenka |
