Petr Zelenka: Nevěřil jsem, že to film umí, ale změnil mi život

Praha - Knoflíkáři, nenápadný, levný, menšinový "film Petra Zelenky a jeho přátel", jak hlásají titulky, měl premiéru loni v prosinci. Zrodil se nový fenomén, jehož úryvky - například výraz "to neřeš" - zlidověly. Během roku v pořadí druhý celovečerní Zelenkův film vyhrál domácí soutěž Český lev, dosud vozí ceny ze zahraničních festivalů a Česká televize jej poprvé odvysílá "na čestném místě" - o Novém roce v hlavním večerním čase na ČT 1. "Beru to jako výraz úcty televize ke Knoflíkářům, jako důkaz, že má ten film ráda - ale je pravda, že před rokem bych na to ani nepomyslel," říká Zelenka.

Neuráží vás, že film postavený na hrdém přídomku "nezávislý" se objeví na obrazovce paradoxně zrovna v okénku takříkajíc státotvorném, tedy vyhrazeném zpravidla opeře Libuše či Koljovi?
Já to státotvorně nechápu, podle mne prostě ČT vybere na 1. ledna z toho, co má k dispozici, ten film, který pokládá za nejlepší.
POTĚŠIL JSEM RODIČE
Jak úspěch Knoflíkářů proměnil váš život?
Přišla taková ta prvoplánová sláva, naštěstí jsem svou tvář veřejně moc neprodával, takže na ulici mě lidi běžně nepoznávají, ale v některých hospodách ano, i na některých úřadech se mi jedná líp. Je to sice povrchní věc, ale nastala náhle, skokem, takže si toho nemůžu nevšimnout.
Ovšem důležitější je můj pocit, že jsem snad potěšil rodiče. Ani ne tak filmem, ten je pořád stejný, ale reakce veřejnosti jim dělá radost. Přišli jim třeba vyměnit koberce a ptali se, jestli je to jejich syn, kdo udělal Knoflíkáře. Což zní legračně, táta je přece slavnější scenárista než já.
Jak se cítí člověk, který se stal "kultovním" tvůrcem?
Cítím velikou zodpovědnost; paradoxně je to přesně ten typ zodpovědnosti, jakého se musím zbavit, abych mohl zase znovu točit. Uvědomil jsem si, že film opravdu může autorovi změnit život, čemuž jsem dosud nevěřil - ostatně u televizních her, které jsem psal předtím, o tolik nešlo. Čili mám strach, co napíšu dál. V tom mi ale zase pomáhají rodiče svým postojem: No tak se z toho hned nepotento, říkají mi, a normálně pracuj.
Nebojíte se, že váš příští, odlišný film mohou milovníci Knoflíkářů cítit jako zradu?
Počítám předem s tím, že můj další film bude přijat hůř; nevím sice ještě, jaký bude, ale určitě zas bude jenom pro pár přátel a možná drsnější, víc ve stylu debutu Mňága - Happy End. A hlavně to zkusím s drsnější muzikou, hudba může celý film pro jednu generaci rázem zařadit a jiné pokolení zase předem vyloučit.
Jak jste přijal rozhodnutí České filmové a televizní akademie, která k nominaci na Oscara favorizované Knoflíkáře nakonec svými hlasy nenavrhla?
Nesl jsem to dobře. Jednak jsem s tím počítal, jednak mě to trochu štve - a já mám rád, když mě něco štve, jakákoliv nepřízeň osudu mě povzbuzuje a inspiruje. A technicky vzato je to dobrá pozice, ani Knoflíkáři, ani Sekal totiž podle mne na užší nominaci nemají, jenže teď, když Sekala nepřijali, to může vypadat - no prosím, kdybyste vybrali nás, tak jsme ve finále.
K Oscarovi vás sice nedovedli, nicméně kus zeměkoule jste díky Knoflíkářům projezdil - jak vás vidí svět?
Dva měsíce jsem opravdu cestoval dost intenzivně, ovšem jen z přehlídky na přehlídku, a zjistil jsem, že festivalový svět je světem sám pro sebe: v podstatě jde o zvláštní druh alternativní distribuce. Jistě, je příjemné, když potkáte Japonce nebo Jihoameričana a oni už Knoflíkáře někde viděli, byť jen s tímhle zvláštním, uzavřeným typem publika. Ovšem existuje podivný nepoměr mezi počtem obeslaných festivalů, kterých bylo asi čtyřicet, a počtem teritorií, kam se Knoflíkáři prodali - těch, pokud vím, je tak čtvrtina.
Často vyhráváte ceny: znáte už jistotu favorita?
Někde tomu tak je, někde vůbec ne. V Torontu o nás třeba nikdo ani nezavadil, na jiných dvou místech byli Knoflíkáři naopak předem nasazeni jako vyvrcholení festivalu. Ale to není podstatné; hlavní je, nebo aspoň já si to myslím, že tenhle festivalový trend bude pokračovat a sílit, až lidé místo do běžných kin budou chodit za filmy už jen na festivaly. Třeba Holandsko už takovou situaci zná.
DŮLEŽITOST DETAILŮ
Existuje něco, co vám na úspěšném roce Knoflíkářů vadí?
Festivalové oddělení České televize se o film staralo dobře, nemůžu si stěžovat - ale já se staral taky; vlastně celý rok jen jezdím, beseduji, rozesílám kazety. A nevím, jestli je to dobře, jestli tohle mám dělat zrovna já. Třeba mne čeká ještě premiéra v Londýně a v Paříži, ale já už jsem od svého filmu daleko. Je to prostě časově hrozně roztahané, jenže s tím nikdo nepočítal, když se točilo.
Vy jste vážně nepoznali, že právě vzniká událost sezony?
Při natáčení opravdu ne. Trklo nás to až ve střižně, po první reakci první divačky na ještě nahrubo střiženou verzi. Ale jak tak sleduji život Knoflíkářů celý rok, zjišťuji, jak je každý detail důležitý, jak se vyplatí všecko si ohlídat a se vším si vyhrát. Tohle poznání dali Konoflíkáři mně - a jiným snad naději. Divákům možná vtiskli pocit, že někdo stojí na jejich straně, že existuje určité spiklenectví tvůrce s publikem, a snad přinesli naději i mým kolegům. Třeba Jan Hřebejk už přemýšlí o možnosti udělat film podobným způsobem, "zespoda".
Mluvíte o filmu, jehož hvězda se zrodila spontánně, "zespoda", ale Knoflíkáře přece podpořila také kritika?
To je fakt, novináři Knoflíkářům dost pomohli. Nejsem zrovna příznivcem tisku, ale tuhle zásluhu novinářům přiznám. Oni vlastně Knoflíkáře objevili, stáli si za nimi a docela dlouho, což nebývá zvykem. Zkrátka v mých očích si filmoví novináři vylepšili reputaci - a klidně napište, že se dostali takříkajíc blíže k lidu.
NĚCO O NEZÁVISLOSTI
Připadáte si jako spoluzakladatel "nové nové české vlny", o níž se právě v tisku občas mluví?
Takhle si vážně nepřipadám. Pouze říkám o lidech, jací jsou, třeba i hloupí, a vytvářím jistou protiváhu té všeobjímající svěrákovské lásky, protiváhu, která tu myslím chybí. Myslím, že se to má říkat nahlas, a ještě lepší je natočit o tom dobrý film. Ostatně v mých vystoupeních a mých filmech snad rozpor není.
Chcete tím říci, že nadále hlásáte osobní nezávislost?
Ano, na mém postoji se v tomhle ohledu nic nezměnilo.
Nepřevzal jste proto ze zásady České lvy; ale co kdyby šlo o Oscara?
(Směje se) Pro Oscara bych si dojel.
A nejste už náhodou "nezávislý" milionář?
Nemusím už tlumočit, dělat podtitulky, jen abych sehnal nutnou obživu; to je pravda. Díky Knoflíkářům jsem na tom skoro tak dobře - ale zdůrazněte to "skoro" -, jako kdybych dělal reklamu.
Váš dvorní producent Čestmír Kopecký tvrdí, že celý rok jste prakticky neudělal nic - tedy v tom smyslu, že jste nic nového nenapsal. O jakém projektu teď sníte?
Pracoval jsem na scénáři pro režiséra Davida Ondříčka. A sám chci natočit americký nezávislý film, v angličtině, se zahraničními herci a za české peníze.
Myslíte tím něco podobného jako Dejdarovo Panství nebo chystaný snímek Tmavomodrý svět tandemu Zdeněk a Jan Svěrákovi?
Vůbec ne; když říkám nezávislý, myslím tím film natočený výhradně podle vlastního scénáře. Takzvaná mezinárodní scenáristika, to je smrt filmu, kdekdo z producentů vám do toho mluví. Já bych rád zkusil sehnat nezávislé finanční zdroje typu Sundance, Rotterdamu, Mannheimu, zkrátka festivalů, při kterých pracují různé tvůrčí dílny nezávislých. A taky znám v zahraničí skvělé herce, co se potloukají po hereckých školách, a přitom přijdou levněji než jejich české protějšky.
Nemáte příliš velké oči?
Počítám s tím, že to nemusí vyjít hned. Jak říká Woody Allen, u filmu platí, že většinou spolu lidi jen obědvají, a nic se nestane.