Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Petr Skoumal: Jedna píseň o nás neřekne všechno

  12:52aktualizováno  12:52
Petr Skoumal má rád hravost, psy, kočky a děti. Jeho muzika přináší také smích. Petr Skoumal je jedním z mála skladatelů, který by mohl psát hity pro české slavíky, kdyby ho to ovšem bavilo. Skoumal si vždycky dopřával rozkoš svobodné tvorby a své písně nikomu nevnucoval. Přesto za ním chodili zpěváci a přátelé stejně jako divadelní či filmoví režiséři.

Avšak jedna "stará" role Skoumalovi zůstala od od šedesátých let. Je totiž polovinou divadelní a písničkářské dvojice Skoumal & Vodňanský, která v sedmdesátých letech osvěžila chudou půdu domácího humoru a jenž loni začala znovu vystupovat.

S Janem Vodňanským jste zpočátku psali písničky pro jiné zpěváky, prý si od vás jednu vzal i Karel Gott.

To je pravda, jenže on tenkrát nebyl po čtyřicáté zlatým slavíkem. Líbilo se mi jeho rané období, kdy zpíval jazz. Ale my jsme nikdy nepsali na objednávku. Nejdříve vznikla písnička a pak jsme hledali interpreta. Dostávali jsme se k němu klikatými cestami. Někdy nám zpěváka doporučil třeba režisér. Když si vzpomenu, kdo všechno naše písničky zpíval, je to v rozpětí od Karla Gotta po Evu Olmerovou. Zvláštní směsice lidí. Ale ani později, když si moje písničky vybíral Michal Prokop nebo Luboš Pospíšil, jsem nepsal na objednávku. Měl jsem nejprve chuť písničky napsat, pak je někdo slyšel a projevil o ně zájem.

Chtěli jste být hitmakery?

Hlavně jsme chtěli dělat sami. Většina našich písní ani nebyla  pro populární scénu použitelná. Občas jsme si dělali legraci z popu tím, že bychom to taky zvládli. Jednu takovou písničku zpíval Václav Neckář. Kdo nás znal, musel se divit, co jsme spáchali, ale my jsme se tím docela bavili. Napsat českou populární písničku není těžké.

Vážně? Její autoři tvrdí opak.

Člověk to samozřejmě nemůže dopředu přesně odhadnout. Ale pokud nechce vydělat velké peníze, tak to jde docela dobře. Možná s tím mají problémy lidi, kteří takhle kalkulují. Strašně by chtěli mít šlágry, kterých by se prodaly desetitisíce.

Jan Vodňanský říkal, že o vaší dvojici píše paměti...

Můj kolega píše paměti už od dvaceti let a zachází do detailů, které nemůžou nikoho zajímat. Ale možná to ocení naši fandové, kteří se chtějí dozvědět podrobnosti. Člověk by měl psát paměti na smrtelné posteli, pokud ještě udrží tužku. Pro mě je to ztráta času. Posedět si v hospodě mi přijde smysluplnější.

Jak to u vás je s poměrem mezi prací a životem? Obě sféry splývají?

Ono se to nedá oddělovat. Slyšel jsem o spisovatelích, kteří mají denní penzum patnáct stránek a pak jdou žít. Takhle se mi to nikdy nepovedlo a ani jsem to tak nechtěl. Jsem od přírody líný člověk, k práci se musím spíš přemáhat. Ale když už mě něco zaujme a dělám třeba na desce, jsem schopen pracovat tvrdě. Tak nepracují ani doktoři.

Bleskne vám při snídani nápad a hned si ho běžíte zaznamenat?

Ne, protože dobrý nápad nezapomenu. Když na něj přestanu myslet, tak byl špatnej. Lidi, kteří si všechny nápady hned zapisují, mají problém se selekcí. Všechno jim připadá důležité. Takový člověk je nervózní, když ho půl hodiny nic nenapadne. Říká si: Už je devět. Měl bych si přece něco zapsat.

Na co vzpomínáte vy s Vodňanským? Vybaví se vám jen veselejší zážitky?

Horší vzpomínky organismus eliminuje a v paměti asi nechává příjemnější věci. Zažili jsme spoustu legrace, když jsme písničky vymýšleli a potom, když jsme je hráli. Pokud na nás nepřišla nějaká kontrola. Ale pro nás bylo důležité, že máme spoustu dalších aktivit mimo naší dvojici. Nevznikla mezi námi závislost nebo vzájemná únava. Proto jsme dokázali dlouho spolupracovat. I dnes, pokud to není příliš často, se na společné vystupování těším.

Co říkáte archivnímu čtyřalbu V + S, které nedávno vyšlo?

Výběr je vždycky kompromisní. Je to soubor nahrávek od nejrůznějších zvukařů, které byly pořízeny ve všech možných klubech. Ne všechny snímky jsou zcela profesionální. Od začátku jsem se archivního projektu trochu bál. To souvisí i s mou fóbií ze vzpomínání. Ale pro úplnost naší tvorby je čtyřalbum asi dobré. Když se otevírají archivy StB a KSČ, tak proč se nepodívat do archivu Vodňanského a Skoumala?

Já mám na starém koncertním pásku písničku, ve které zpíváte anglicky o BBC. To bych rád někde na desce slyšel. Existují nahrávky, které byste ještě vydali?

Já nemám seznam všech věcí, které jsme udělali, a nevím přesně, kolik jich zbývá k vydání. Ale to spíš závisí na kvalitě dochovaných nahrávek. Rekonstrukce nemá smysl, protože písničky souvisely s tehdejší atmosférou nebo lidmi, kteří s námi spolupracovali. Píseň o BBC jsme secvičili s Leošem Suchařípou a Táňou Fischerovou jako dvojhlas a čtyřhlas. V začátku sedmdesátých let  to asi působilo spiklenecky. Aspoň lidi se tak tvářili.

Zkoušeli jste dělat reklamy, soudě podle krátých sloganů "S Favoritem za korytem"?

Ne. Asi bychom neměli šanci. Většina reklam je tak uboze vtipných, že bych se o to ani nepokoušel.

Zpíváte: "Naše pračka Zanusi,trhá prádlo na kusy". Firma Zanussi vás ještě nežalovala?

Zatím ne. Pokud jsme použili v názvu firmy jedno "s", tak snad firma nemá šanci. Ale všechno je asi žalovatelné. Kdybychom si vzali právníka Sokola, možná by nás z toho vysekal. My jsme si spíš říkali, že bychom to firmě nabídli jako reklamní píseň. Ovšem s dovětkem "Rozhodně nekupujte naše pračky mimo dealery značkových prodejen. Pak se vám může stát takováto nehoda."

Byl jste za totality u výslechů na policii?

Ne. Možná si policajti říkali: když dělá muziku, neumí mluvit. Fakt je, že se mi nikdy nic takového nepřihodilo. Dokonce se mi podařilo párkrát soukromě vyjet do Německa nebo do Ameriky. Vždycky jsem potřeboval štempl od úřadu, protože jsem byl na volné noze. Bydlel jsem v Suchdole. Musím dnes zpětně poděkovat paní Járové, tajemnici místního národního výboru, která mi potřebné razítko vždycky dala. Pochyboval jsem o tom, protože jsem tam třeba nepřišel k volbám. Ještě ji v Suchdole potkávám a vždycky si říkám, jak je to vlastně složité soudit lidi vcelku. I mezi lidmi, kteří pracovali na úřadech, byli takoví, kteří nekonali svoji povinnost na sto, ale třeba jenom na dvacet procent. Řeknu to trochu zle: když nemuseli tak neudali. Vždyť dnes i pan Šlouf má několik přímluvců. Prý se choval slušně. Šlouf se asi nikdy nemohl chovat slušně, ale bylo to relativní. On občas z taktických důvodů přihmouřil oko nebo se za někoho přimluvil, když viděl, že jemu osobně to neublíží. I na Jiřinu Švorcovou lidi vzpomínají, že jim pomohla.

Setkali jste se v Olomouci s pověstným kulturním inspektorem?

Jistě. Když skončilo představení, přišel se svojí schvalovací partičkou do šatny a byl hrozně rozčilený. My jsme z něho měli srandu. Už nám to bylo jedno. Stejně jsme byli domluvení, že pomalu končíme. Inspektor koktal. Jen ztěžka si dával dohromady věty z Vodňanského přednášek, které mu přišly provokativní. Pak jsme četli udání, které na nás napsal...

To vám dali přečíst?

Dostalo se to k nám pokoutně přes tehdejší Svaz hudebníků. Tak to v Čechách chodí. Každé druhé slovo bylo protisovětský a protisocialistický. Udání bylo jasné jako trest smrti. Inspektor kultury byl taky hodnej člověk. Když nemusel, tak to neudělal. U nás měl asi pocit, že musí. Byla to jeho vlastenecká povinnost. Říkal jsem Vodňanského báseň: "Až polezeš do tanku, nezapomeň ušanku." On úplně zbrunátněl. "Víte co jste řekl s tou ušankou? Vždyť hned vedle jsou kasárna sovětských soudruhů!" Jakobychom přímo zaútočili na ten barák naproti. Asi má dneska čisté svědomí. Jednal, jak se dneska píše, v souladu s tehdejšími zákony.

Potkali jste se s nějakým člověkem, který vás udal a on se vám pak omluvil?

Mně se to nestalo. Já o to ani nestojím. Nechci se s nimi potkat. A když už by k tomu došlo, vůbec by mě nezajímaly jejich výmluvy. Máme štěstí, že se pohybujeme v jiných okruzích lidí. Podobná setkání nám nehrozí.

Rozhodli jste se jít do toho natvrdo, když už jste se stejně chtěli rozejít?

Nevím, jestli se dá říct natvrdo. Spíš jsem se obával, že naše vystoupení může odnést šéf vysokoškolského klubu. Lidi, kteří nás zvali a bylo jich poměrně dost, riskovali víc než my. Zvláště když třeba studovali. Nemělo cenu způsobit okolo sebe spoušť a pak se tvářit jako hrdina. To by asi bylo trapné vůči lidem, kteří nás zvali i v době, kdy jsme nesměli hrát v Praze a některých krajích. Naštěstí bylo kam uniknout, třeba to Popradu nebo do Prešova. Než nás udavači vychytali, byli jsme zase zpátky v Čechách.

Stalo se vám, že jste museli předčasně ukončit představení?

Několik takových situací jsme zažili, ale na vině byla vždycky technika. Málokteré kluby tenkrát měly solidní zvukový aparát.  Jednou jsme přijeli do Přerova trochu dřív. Šli jsme do hospody, kde nám někdo stále posílal panáky. Asi nějaký fanoušek, mysleli jsme si. Byl to vedoucí kavárny, kde jsme měli vystupovat. Nezajistil ozvučení, a tak se nás snažil opít. Zřejmě doufal, že zkolabujeme, průšvih nespadne na jeho bedra, ale na nás. Pili jsme opatrně. Nakonec pořadatel sehnal příšerný mikrofon od magnetofonu Sonet Duo. I s takovým zařízením jsme vystoupení odehráli. Jenže šéf kavárny měl špatné svědomí a pozval nás k sobě domů, kde jsme dojížděli demižón domácí slivovice. Zvítězili jsme, ale svého kolegu, který není zvyklý pít, jsem vezl domů jako v sanitce. Přiotrávil se alkoholem. Neříkám to proto, abych si z něho dělal legraci. I když často něco nefungovalo, my jsme byli poslední, kteří vystoupení vzdali.

Inspiroval vás tehdejší sportovní komentátor Gabo Zelenay?

Jistě, stejně jako později Karol Polák. Jejich překotné hlasy měl každý v uchu a proto fungovaly naše reportáže ze šachového finále, z La Scaly, Prodané nevěsty nebo z objevení Archimédova zákona.

Neurazilo se slovenské publikum?

Ne. Nikdy. Problémy jsme měli u nás v Praze. Jednu reportáž chtěli v české televizi. Ale kladli si podmínku, že nesmíme mluvit slovensky, protože by se slovenští soudruzi mohli urazit. Prý to musíme přeložit do češtiny. Přitom jsme pravidelně vystupovali v Bratislavě, kde mělo publikum z našich reportáží velkou srandu. I při naší nedokonalé slovenštině.

Srovnávali vás lidi s Voskovcem a Werichem nebo Suchým a Šlitrem?

Byli jsme jimi poměřováni. Byla to jistě výzva, ale my jsme ji nikdy nebrali jako soutěž. Werich, Voskovec, Ježek a potom Suchý se Šlitrem měli svá divadla. Asi je strašně bavilo divadlo mít, řídit a psát pro něj. My jsme si dělali sami pro sebe. Představení jsme sice prezentovali v Činoherním klubu, ale já jsem měl strach z toho, abychom se nestali součástí instituce. Pak člověk musí pracovat i když ho nic nenapadá. Musí vymýšlet premiéry a má odpovědnost za tým lidí. Mně bavilo dělat si písničky doma a když jsme měli dost materiálu, tak jsme s ním vylezli před lidi. Bylo pro nás příjemně nezávazné, že to dělat nemusíme. Kdyby lidi nepřišli dnes nebo zítra, nemáme s tím problém.

Se kterými umělci jste se cítili nejvíc spřízněni?

Z povzdálí jsme se sledovali s Honzou Burianem a Jiřím Dědečkem. Já jsem potom s Burianem hrál a na Honzovy i Jirkovy texty jsem dělal písničky pro Vladimíra Mišíka. Jinak jsme konkurenci moc nesledovali. Televizní zábava nás moc nebavila. Ze všech dvojic mám nejradši Milana Lasicu s Juliem Satinským. Oni mají něco, co v Česku skončilo s Werichem a Voskovcem. Je to kombinace intelektuálního humoru se zajímavým herectvím. Někteří čeští komici z intelektuálního image jakoby žijí. Mám radši civilnější humor, který s intelektuálstvím nešermuje a jenž je vlídnější k lidem. Lasica a Satinský mi přijdou jako nejgeniálnější česká dvojice. Pokud si ovšem odmyslím, že dělali reklamu České pojišťovně. Asi potřebovali peníze.

Jednou jste řekl do očí Bolkovi Polívkovi, že jako komik vás moc nepobavil, ale líbil se vám ve filmu Zapomenuté světlo.

My si vždycky vybereme několik svatých, kterým se nesmí nic říct. U nás vznikly dva směry: spotřební televizní zábava a takový jakoby vyšší humor. Ovšem ani jeden z těchto porudů nedosahuje spojení na úrovni Lasici a Satinského. O mně si lidi myslí, že jsem intelektuální humorista a že neuznávám lidovou srandu. Přitom já mám rád humor Felixe Holzmana. Jeho kazetu si hrajeme s dětmi v autě. Už jsme ji slyšeli snad tisíckrát a vždycky se mlátíme smíchy. Holzman je vtipný a velmi chytrý. Běžné televizní zábavné pořady mě moc nebaví, včetně Polívkovy Manéže. Tohle jsou naši svatí komici. Zvládnou každou estrádu a zachrání každý český film. Spíš je mi to líto. Kdyby komici byli vybíravější a měli chytřejší manažery, mohli na tom být stejně dobře jako Lasica se Satinským.

Co byste zařadil na desku Best Of Skoumal & Vodňaský?

Pokud jde o období, asi bych se soustředil na první polovinu naší éry. Potom už tolik věcí nevznikalo. Určitě bych vybral všechny prvky, ze kterých se skládala naše představení - písničky, přednášky, básničky. Ty vytvářely zvláštní směsici, která se navzájem doplňovala a podpírala. Pak drželo pohromadě i dvouhodinové představení, se kterým jsme mohli vystupovat kdekoli. Jediné, co jsme potřebovali, bylo piáno.

Máte rekord v délce představení?

To by věděl spíš Jan, on je archivář souboru. Já jsem se někdy ke konci představení těšil, že už bychom mohli jít do hospody. Jednou jsme hráli v Brně. Kamarádi, kteří měli sklep za městem, nás pozvali na burčák. Pro ně vznikne burčák v momentu, kdy to tak zvaně vaří. Ten proces probíhá jen pár hodin. My jsme v Brně končili, lidi tleskali a když jsme přidávali třetí písničku, tak vidím vzadu za jevištěm zoufalý obličej kamaráda ze sklepa. Byl to souboj s ortodoxním vinařem, který nemohl pochopit, že my hrajeme divadlo, když jemu zrovna vaří burčák.

Ve vašich představeních se vždy najde pár vážných momentů. Třeba Králíci pokusný je moc smutná písnička. Chtěli jste, aby lidi občas zamrazilo?

Takové momenty narušovaly monotónní tok legrace. Já mám smutné věci rád. Souvisely s tím, co děláme, a tak jsme se jim nebránili. Potěšilo mě, pokud  smutná písnička někoho zaskočila. Když vidíte oči, které očekávají smích, a vy je najednou překvapíte, takový moment je na divadle nejzajímavější.

Frank Sinatra měl své My Way, dá se tvorba Skoumala a Vodňanského představit jedinou písničkou?

Výběr jediné písničky by byl jednostranný. A nepotěšilo by mě,  kdybych v nějaké hudební encyklopedii takovou skladbu objevil. Naše písničky, ale i přednášky nebo slogany do sebe zapadají podobně jako má moucha složené oči. Kdybyste jí řekl: "Moucho vyber si jen jedno oko", ona s ním uvidí s odpuštěním hovno. Jedna píseň o nás nikdy neřekne všechno.

Petr Skoumal

Petr Skoumal 1

Petr Skoumal 2

Petr Skoumal 3

Autor:



Nejčtenější

Film s Johnnym Deppem Město lží byl stažen měsíc před premiérou

Johnny Depp s kapelou Hollywood Vampires na pražském Letišti Letňany, 13....

Premiéra filmu Město lží, v němž se mají v hlavních rolích představit Johnny Depp a Forest Whitaker, byla měsíc před...

Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...



GLOSA: Hutka poslal na Zemana smrtku. To už není protestsong, ale nevkus

Jaroslav Hutka (Open Air Music Festival Trutnov 2012)

„Miloš je zhroucený a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud, zubatá už na Hrad chvátá,“ zpívá se v novince...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...

Poslední role. Robert Redford oznámil, že chce skončit s hraním

Robert Redford (Benátky, 1. září 2017)

Oscarový herec a režisér Robert Redford ohlásil konec kariéry. Pro Deadline potvrdil svá slova z rozhovoru v časopisu...

Další z rubriky

RECENZE: Charismatický Pepula. Sukův portrét dost říká, ale i zamlčuje

Josef Suk během koncertu Pražského jara v roce 2007

Novináři, kteří znali houslistu Josefa Suka, vědí, jak byl plachý a uzavřený. Přimět ho k rozhovoru bylo velmi obtížné....

GLOSA: Opisoval Vivaldi či „ten druhý“? I to nadhodil skvělý festival

Španělský soubor Euskal Barrokensemble koncertoval v rámci Letních slavností...

Prázdninová Praha láká na hodně koncertů klasické hudby, ale pouze jednu jistotu: Letní slavnosti staré hudby. Letošní...

GLOSA: Hutka poslal na Zemana smrtku. To už není protestsong, ale nevkus

Jaroslav Hutka (Open Air Music Festival Trutnov 2012)

„Miloš je zhroucený a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud, zubatá už na Hrad chvátá,“ zpívá se v novince...

Najdete na iDNES.cz