Zpráva o spisovatelově smrti zaskočila i jeho přátele. „Pokud vím, bylo to strašně rychlé a naprosto beznadějné, už jsme se s ním ani nestačili rozloučit,“ popsal Šabachův odchod režisér Jan Hřebejk, který své nejslavnější retrokomedie natočil se scenáristou Petrem Jarchovským právě na základě Šabachových předloh.
Od debutantského muzikálu Šakalí léta, situovaného do 50. let, který vyhrál historicky prvního Českého lva, přes Pelíšky vrcholící invazí roku 1968, které v kinech překročily milion diváků, a Pupendo líčící 80. léta až k „českým Dannyho parťákům“, jak se přezdívalo komedii o nástupu 90. let U mě dobrý.
Retro bylo Šabachovou doménou. „V dnešku se neorientujeme, potřebujeme odstup. Filmy ze současnosti dělají chybu, že chtějí vyřešit všechny problémy. Kdežto mým snem, kdybych to uměl, je čistý příběh,“ přiznával. Nejspíše by to prý byl milostný příběh: „Co jiného? Jak jede kluk za holkou do Polska. Dál to nemám. Ale vím, že bych to neuměl, tak jako už vím, že neumím malovat. Film je složitý, já mám rád čisté dojímavé věci,“ vyprávěl.
Ačkoli jeho zábavně trefné povídky a novely – namátkou Jak potopit Austrálii, Hovno hoří, Opilé banány, Babičky, S jedním uchem naveselo či Máslem dolů – se masově četly, a mluvilo se dokonce o novém Hrabalovi, sám Šabach zůstával antihvězdným autorem. Tvrdil, že mu k životu stačí pivo, tlačenka, cigarety a jedny džíny, takže nemusí psát od rána do večera. Když přišla řeč na úspěchy filmových přepisů jeho děl, říkával zdrženlivě: „Já mám strach, aby nás právě pochvaly navzájem nerozhádaly, aby se nepřipisovaly pouze návratu Hřebejka s Jarchovským od jejich osobní tvorby k mým látkám. Říkám jim, že je postihla nepříjemná věc: začali mladí. Šakalí léta byl absolventský film a šel do kin. To se neodpouští. Vím, jak si umělci dovedou navzájem namydlit schody.“
Láska k Americe
Ideální spojení nastalo právě u Pelíšků, u kterých se původně počítalo s dvoudílnou televizní verzí: rodina kolem postavy Jiřího Kodeta vznikla ze zázemí Jarchovského rodu, „armádní“ domácnost řízená hrdinou Miroslava Donutila měla předobraz v dětství Šabacha, jehož otec byl voják. Syn se externě vrátil na knihovnickou školu poté, co jej roku 1969 vyloučili z gymnázia, a též dálkově vystudoval kulturologii – jeho diplomová práce se příznačně jmenovala Specifika rodiny v předávání kulturních hodnot.
Šabachův postoj ke slávě výmluvně charakterizuje i komentář k přepisu jeho obsáhlé kroniky Občanský průkaz v režii Ondřeje Trojana. „Z celého románu mi všichni chválili dvacet stránek s tanky, a právě ty se nenatočí, nejsou peníze. Ale já pro filmy nic neudělal, povídky jsou staré dvacet let a já se jen vezu,“ mávl rukou spisovatel, který své posluchače tvůrčího psaní vodil na pivo a líčil, že se jejich svěžím myšlením živí jako upír, přestože před nimi musí obhajovat svou lásku k Americe. Lásku, kterou hrdinové Šabachových knih vtělují do nedostupných desek ze Západu – jako v Pelíšcích.
Vzpomínka Jana Hřebejka:
