Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Petr Šabach: Ve skutečnosti to bylo daleko drsnější

  11:29aktualizováno  11:29
Když spisovatel Petr Šabach podepisuje na pražském Výstavišti svou poslední knihu Opilé banány, stojí na něj dlouhá fronta mladých krásných dívek. Je rád, ale i nesvůj. Nesnáší totiž to, čemu se říká kulturní život. Ve své kůži se cítí o kousek dál na západ - v rodných Dejvicích. Když si s ním dá někdo přespolní sraz na dejvickém "Kulaťáku", změní se Petr Šabach rázem ve velmi kvalifikovaného průvodce. "Támhle, co stojí ten nafukovací šašek, ten Michelin, tak tam stával Lenin. A víte, kdo to spí tamhle na té lavičce? Jeden herec a kdysi i velký krasavec, známý především z filmu Dobře placená procházka. Jak já jsem si v mládí přál vypadat jako on! A až teď se mi to splnilo."

Kdysi jste mi líčil, jak jste jako kluk hnal obruč jednou z dejvických uliček. Ty jsi Šabach? zastavil vás nějaký poddůstojník. Vy jste přisvědčil...
A on mi plivnul na hlavu. Tomu musel otec asi nějak ublížit. Dělal kádrováka na generálním štábu. Já bych sem fotra netahal. Už je dávno mrtvý a nemá možnost obrany.

Vy sám jste o něm přece začal psát až poté, co zemřel...
To je něco jiného. Nechtěl jsem se ho dotknout, nechtěl jsem, aby si na něj lidi ukazovali prstem. Každý novinář se mě dnes ptá: co otec? Bylo to s ním doopravdy tak? To jste měli doma vážně nástěnku s jídelníčkem na týden dopředu? Jo, bylo. Ale pozor: fotr nebyl blbej chlap. A že by byl můj domov malý koncentrák - to ne. Vždyť jsem si prosadil dlouhé vlasy, i když otec z toho byl zoufalý.

PROFIL
Petra Šabacha

Narozen: 23. srpna 1951 v Praze
Stav: ženatý, otec dvou synů
Autor knih: Jak potopit Austrálii (1986), Šakalí léta (1993), Hovno hoří (1994),  Zvláštní problém Františka S. (1996), Putování mořského koně (1998), Babičky (1998), Opilé banány (2001)
Filmy, vzniklé na základě jeho knih: Šakalí léta, Pelíšky
Takže by stačilo málo, a vycházeli jste spolu dobře.
Kdyby trochu ubral. Smůla byla, že neuměl nic udělat rukama. Kdykoliv se u nás něco rozbilo, muselo se poslat pro pana Břízu. Dobře jsem si všímal, jak mámě imponuje, když chlap umí něco udělat. Jak po panu Břízovi hází tak trochu zamilovanýma očima. Kdyby otec dokázal vyrobit třeba ložisák nebo draka a kdyby mě k tomu vzal, věřím, že by nás to dalo dohromady. Ta radost ze společného díla.

Čím vám lezl nejvíc na nervy?
Od třinácti mi skoro denně pokládal otázku: Řekni mi, cos dokázal? A já mu říkal: Otče, dej mi ještě trochu času.

Zdědil jste po něm nějakou dobrou vlastnost?
Otec byl relativně bohatý, měl obrovský plat, mohl si koupit třeba pět aut, což v té době nebylo běžné. On ale nikdy netoužil po majetku. Nekoupil ani jedno. Byl to tremp. Stan, ryby... V tom jsem po něm.

Pokud jde o výchovu dětí, nechal jsem všechno tak nějak plavat

Pozoruhodné, kolik skvělých českých spisovatelů mělo otce oficíry, s nimiž nevycházeli nejlépe. Jako by to byl ideální předpoklad tvorby. Jeden takový autor bydlel taky v Dejvicích, kousek odtud...
To jste mi nahrál. Ladislav Fuks. Podle mě po válce nejlepší vedle Hrabala. V sedmnácti jsem vzal jeho knížku - Příběh kriminálního rady, to byla moje bible - a vypravil se za ním. Tou dobou jsem vypadal trochu jinak. Vlasy do půli zad... Pozval mě dál. Uvnitř to vypadalo jako v operetě a v krematoriu zároveň. Plyš, samet, temno, reprodukovaná italská hudba. Netušil jsem, že je homosexuál, velice mírumilovný homosexuál s pedofilními sklony. Myslel jsem, že je tak pozorný, protože je to slušný člověk. Nemůžete přece jen tak odejít, můj mladý příteli, řekl mi, když jsem se zvedal, a vzal mě na mejdan k surrealistickému malíři Karlovi Laštovkovi, pražskému arcigayovi. Tam jsem poprvé viděl nejen Hanu Hegerovou, ale také živého sluhu. Nejdřív jsem si myslel, že je to jejich kamarád a že je tak hodný. Všechno mi došlo až pak.

Nutno přiznat, že proti Fuksovu Kriminálnímu radovi je váš literární tatínek učiněné sluníčko.
V téhle knize si to Fuks se svým otcem vyřídil tak, že z toho mrazí. Mně o tohle nikdy nešlo. Nechme už ty otce na pokoji.

Tak naposledy. Neplivnul některému z vašich synů v dětství kvůli vám někdo na hlavu? Jaký jste vlastně otec?
Proboha, to snad ne. Nevím o tom, že by za mě museli trpět. Pokud jde o výchovu dětí, nechal jsem na rozdíl od mého otce všechno tak nějak plavat. A zatím je to v pohodě.

Zdá se mi na vás zvláštní jedna věc. Snažíte se pořád tvářit jako hospodský povaleč, zároveň však ve výčepu rád citujete klasiky...  Když vás pozoruju ve vaší stolní společnosti, že se chováte přesně tak, jako kdysi Bohumil Hrabal. Taky musíte být pořád jednička...
Něco z jeho povahy ve mně je, ale žít například nějaký čas nadivoko s negramotnou cikánkou jako on, to bych si já v životě nelajs. V porovnání s ním jsem příliš velký měšťák. A hlavně: v porovnání s ním nejsem vůbec nic. Vzdělaností i psaním. Vlastně mě to srovnání uráží za něj. Vůbec nechápu, proč jste s tím přišel.

Vidím, co vidím. Ale nechme toho.
Tak jo. Přiznávám: párkrát jsem seděl u Hrabalova stolu. Ale na krajíčku a hezky potichoučku. Jen jsem hltal, co říkal. Mám od něj pivní tácek se záhadným věnováním: Vytčený cíl snižuje únavu, ale zvyšuje spotřebu alkoholu. Když mi Hrabal nebo Fuks napsali věnování do své knížky, tak jsem s ní málem spal.

Hodně úspěšných českých spisovatelů, zejména ti střední a mladší generace, považují za nezbytný předpoklad úspěchu prezentovat se ve společenských rubrikách časopisů. Vy se tam téměř nevyskytujete.
Ať jdou ti spisovatelé někam. Vždyť to není pravda.

Úspěch vás nikdy nezaskočil?
Jakýpak úspěch? Mě lidi v metru na rozdíl od Viewegha nepoznávají. Považuju to za výhodu. Za mnou když někdo přijde a zeptá se mě, co píšete nebo jak je to s tím vaším psaním, mám sto chutí říct mu: polibte mi šos. Kdyby jenom šos. Proč se mnou nemluvěj jako s normálním člověkem?

No vidíte, a já jsem se vás chtěl zrovna zeptat, jak to děláte, že vaše spisy mají nějaký tvar, přestože většinou vyrůstají ze série hospodských historek...
Třeba Opilé banány jsem začal psát jako povídky. Původně jsem měl deset názvů pro deset povídek. Hlavně hezký názvy, říkal jsem si. Třeba: Žijí ve vesmíru ryby? Pak jsem začal psát první povídku a vyšla mi z toho tak otřesně sentimentální pitomost, že jsem ji roztrhal a pak ještě sežvejkal, aby ji někdo nemohl vytáhnout z koše a slepit. Až pak jsem si vzpomněl, že jsem bydlel v ulici, kde bydlel i jeden hluchoněmej... A nějak jsem ty Banány splácal. Dokonce mě to docela bavilo.

Doklepu to v prostředí, kde jsem se narodil

Co říká na váš úspěch vaše ješitnost?
Já žádnou nemám.

Tak tohle vám bude sotvakdo věřit. Není to póza?
Jen jednou, jednou za život jsem tady v chodbě zařval na svoji ženu: Víš, kdo já vlastně jsem? Dodnes se tomu smějem... Rozhodně jsem se nezbláznil. Počítám s tím, že neskončím na žádném dobříšském zámku, ale někde tady jako vrátnej. Doklepu to v prostředí, kde jsem se narodil. Holky mě nezajímaj, jsem monogamní a starej. Nemyslím ani, že budu psát celý život. Vlastně mě to nebaví. Že já si s tím vůbec začal. Teď jsem spisovatel na volné noze, doufám, že mi to vynese tolik peněz, kolik jsem si vydělal v práci. Ale je to důstojný způsob obživy? U mě je pořád větší frajer, kdo dokáže něco spravit.

Vážně?
Povím vám příběh. Máme zahrádku v Lysolajích. Nechal jsem si od souseda naklepat kosu a začal jsem sekat. Zapichoval jsem nástroj do země, stébla se jen ohýbala, ale nepadla... Kolem šel chlap. Přistoupil ke mně zezadu a vedl mi kosu. Nepadlo ani slovo. Bál jsem se vzepřít. Ten chlap nepřestal, dokud nebyla zahrádka posekaná, a pak šel beze slova dál. Tomu říkám frajeřina. Tohle bych chtěl umět.

A pak jsem si vzpomněl, co by mi k tomu řekl brácha

Vy asi nemáte příliš v lásce umělce a intelektuály, že?
Já se těmhle spolkům programově vyhejbám. Ne že bych se bál, že tam neobstojím. Bojím se, že se tam budu nudit. Tyhle řeči, jestli šla část publika na Dalibora už rozhodnuta bučet, nebo zda ji rozbučel až Dalibor, jsou mi k smíchu. Nebo Katovna. Jau.

To nemáte rád ani žádné jednotlivce z těchto kruhů?
Jistěže. Třeba Viktora Šlajchrta. Rád vaří - jako já, dobře píše...

Necítíte se s takovou občas jako outsider?
Tenhle pocit může trvat maximálně chvilku. Hned zas přejde. Předával jsem třeba v Atriu cenu časopisu Labyrint, kterou jsem kdysi taky dostal. Moderátor to připomněl a dodal, že podle některých hlasů jsem tu cenu dostal neprávem. Lidi začali řvát: Správně! Neprávem! Žeňte ho! Cestou domů jsem si v tramvaji říkal: No to je v pytli, vypískaj mě jako předávajícího. A pak jsem si vzpomněl, co by mi k tomu řekl brácha: Tak co ses tam tak cpal, ty idiote? Teda - on by to řekl ještě jinak.

Tak vidíte, že nějakou tu ješitnost byste v sobě přece našel.
No dobře, asi jako každý. Ale člověk s tím nesmí otravovat.

Ještě k Opilým banánům. Víte už, jak je přijali čtenáři?
Snad dobře. Jisté výhrady tu jsou. V jižních Čechách ke mně přistoupila jedna redaktorka, taková intelektuálka okresního formátu, a povídá: Nezlobte se, pane Šabach, ale tuhle novou knížku vám pochválit nemůžu. Je tam příliš té onanie. Přece mi nechcete říct, že jste celou pubertu proonanovali. A já jí povídám: Paní redaktorko, ono ve skutečnosti to bylo daleko drsnější, ale to jsem se neodvážil napsat.

Postrádáte něco z doby Šakalích let, Pelíšků a Opilých banánů?
Spoustu věcí. Třeba kvalitní překlady. Čtu zrovna první české vydání Ed McBaina z 87. revíru a tam je věta: Přišli jsme a barman okamžitě poznal, že jsme chlupatí. Co to je? Chybí mi nakladatelství Odeon a jeho škola. Už mě nebaví, jak se tady nic neděje.

Kdyby teď vstal z mrtvých váš otec a zařval na vás: Řekni, co jsi dokázal?, co byste mu odpověděl? Přece jenom - bude  vám už padesát...
Že měl pravdu. Nic. Nějak jsem to proplul. Vyhýbal jsem se zásadním věcem a zašíval se u psacího stroje. Teď už u počítače. A lidi přitom choděj a blahopřejou mi k tomu.

Petr Šabach. Bezmála padesátiletý spisovatel, jehož knihy se pořád vydávají a taky čtou.

Petr Šabach. Bezmála padesátiletý spisovatel, jehož knihy se pořád vydávají a taky čtou.

V Papírenské ulici sice Petr Šabach nebydlel, ale s kamarády tam často chodili. Leckteré zážitky z těchto míst hrozily velkým průšvihem.

V zahradní restauraci v Dejvicích, kousek pod Juliskou, před sebou půllitr piva. Petr Šabach má všechny podmínky, aby se rozpovídal.

Doma v obýváku. Už nebydlí v bytě, kde vyrůstal, ale v Dejvicích zůstal.

Autoři: ,



Nejčtenější

Je to výprodej našeho kamarádství, reaguje Viewegh na slevy svých knih

Spisovatel Michal Viewegh v pořadu Za scénou

Euromedia, nový nakladatelský dům Michala Viewegha, láká na letní povídkový soubor Město mezi zelenými kopci, na kterém...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...

KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

KVÍZ: Jak znáte Rychlé šípy a Jaroslava Foglara, plantážníci?

Rychlé šípy

Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka. Příběhy Rychlých šípů od Jaroslava Foglara hltaly...

Další z rubriky

RECENZE: Lovecraftovy děsivé vidiny je v komiksu zapotřebí dávkovat

Z knihy  Z neznámého světa a další příběhy

Kdyby měla hororová literatura svoji burzu, šly by akcie amerického autora Howarda Phillipse Lovecrafta, který žil v...

KVÍZ: Jak znáte Rychlé šípy a Jaroslava Foglara, plantážníci?

Rychlé šípy

Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka. Příběhy Rychlých šípů od Jaroslava Foglara hltaly...

Prvotina Raye Bradburyho Temný karneval vychází po letech česky

Americký spisovatel Ray Bradbury v roce 2009

Svět si jej pamatuje především jako mistra sci-fi a autora kultovního románu 451 stupňů Fahrenheita z roku 1953....

Najdete na iDNES.cz