Kdy začnete připravovat dalšího Silvestra?
Popáté už to asi dělat nebudu. Nechci se dožít toho, že lidi přestanu bavit. I proto byl už tenhle Silvestr jiný než předchozí tři a kromě mě tam byli i jiní moderátoři. Měl jsem jen jedenáct vstupů namísto obvyklých čtyřiceti až padesáti. Poptávka je větší, mám na Nově svůj vlastní pořad Dobroty a nedokážu to ze sebe chrlit tak snadno, jak to vypadá. Navíc mám odpad jak hrom. Vymyslím spoustu věcí, které se mi líbí, ale kterým se diváci smát nebudou.
Přitom vypadáte jako sopka, z níž se vtipy valí bez přestání a snadno. Chcete říct, že to tak není?
To vás mám nechat nahlédnout do své kuchyně? No dobrá. Poměrně pečlivě se připravuju. Musí to vypadat, že vtip nebo historka vzniká v mé hlavě právě teď, před diváky. Ale já už jsem to předtím několikrát vyzkoušel v pořadu, se kterým objíždím kulturní domy, a pořád to upravoval a vylepšoval.
Můžete říct nějaký příklad?
Mám masožravou rostlinu, které se tu nedaří, a proto hyne. Žena přišla na to, že jí dávám málo jíst. Snažím se jí vysvětlit, že se ta rostlina neživí masem, ale roste normálně z vody a ze vzduchu, protože je to rostlina. To je čistá pravda, ale není na tom nic až tak vtipného. Z toho by se v televizi těžko dalo něco udělat. Přesto to zkusím říct na jevišti, jen tak bokem. Pokud se nad tím lidi aspoň usmějou, mohu s tím pracovat dál.
Jak?
Zkusím k tomu přidat, že jsem ženu načapal, jak té rostlině tajně podstrkuje granule pro kočku. A znovu si to vyzkouším před lidmi. Postupně tvořím něco, co potom přinesu do televize hotové. Novoty i Dobroty se točí dvakrát, odpoledne i večer, opravdu to vždycky řeknu stejně, aby mohl režisér při sestřihu přeskakovat. Stejné to bylo i se Silvestrem. Já to totiž nedokážu napsat. Proto ty první tři byly výjimečně těžká práce.
Počkejte, vy jste neměl k pořadu, kde máte přes čtyřicet vstupů, žádný scénář?
Napoprvé jsem to i panu Železnému těžko vysvětloval. Už se to začínalo točit a já jen říkal, musíte mi věřit, já to mám v hlavě. Celé tři roky to byl stejný systém. Měl jsem apartmá naproti studiu, kde se natáčelo. Tam jsem celé hodiny chodil a sám pro sebe si vyprávěl. Jednou za den mě zavolali, já jsem přeběhl chodbu a převyprávěl to dvakrát před diváky, které tam vozili každý den čerstvé. Pak jsem se zase vrátil, osprchoval se a začal znova. Takhle jsem za ty tři roky udělal přes sto třicet mluvených vstupů. A i když to možná vypadá, že jich udělám dalších sto třicet, prostě neudělám. To nejde.
Rozhoduje trh. Naštěstí
Televizní kariéru jste udělal teprve před nějakými pěti šesti lety. Proč tak pozdě?
Nesměl jsem snad dvacet let vystupovat v televizi. Teprve po revoluci jsem pocítil, že můžu. Vždycky jsem se cítil moderátorem, tak jsem to chtěl dělat. A taky psát velké zábavné celky. Chtěl jsem napsat komedii, seriál. Ani ve snu mě tenkrát nenapadlo, že bych mohl mít svůj vlastní program.
Proč jste nesměl do televize?
Vypadá to, jako bych byl politicky nespolehlivý, ale není to pravda. Mě jenom neměla ráda jedna paní, pověstná náměstkyně Balášová. Tahleta maličkost úplně stačila. Ve své době, asi v roce 1973, mě seriál Správná dívka aneb Záhada šesti skříněk krátkodobě vynesl na vrchol popularity. Měl jsem dojem, že moderátorský svět se přede mnou konečně otevřel. A ta paní mě utnula, tím, že jednou na nějaké schůzi přečetla rozhořčený dopis diváka z Litoměřic, že jsem si tam dělal legraci z televize. To bylo tak absurdní, že jsem ani nevěděl, co bych na to řekl. Jenže oni mě přestali obsazovat a vydrželo jim to patnáct let. Pak už jsem si na to i zvykl a netrápilo mě to.
Ze začátku vám to vadilo? Snažil jste se to zlomit i za cenu nějakých ústupků?
Nikdo po mně ani žádné nechtěl. Kolikrát jsem v počátcích šel za šéfredaktorem redakce zábavy Dvořákem. Pamatuju si absurdní debatu s jedním šéfredaktorem mládežnického vysílání, který mi říkal, víš, my o tebe máme zájem, ale bojíme se, aby tě nebylo moc, jako je teď Valy. Já jsem říkal, jak moc, mě není vůbec. Zažíval jsem tam kafkárnu, než jsem pochopil, že opravdu neprorazím. Občas mě sice někam protlačil František Ringo Čech, který byl tehdy velmi populární, ale měl z toho jen problémy a mě to ani za takovou cenu nebavilo, protože jsem cítil, že pro mě riskuje.
Jak se lišil showbyznys tehdy a teď?
Teď je všechno rychlejší, dravější. Rozhoduje trh. To je jediný rozdíl. Marně si teď umělci stěžují, že je nehrají v rádiu. Já trhu věřím, ten je naprosto nekompromisní a svou si prosadí vždycky. Můj vkus je proti tomu bezmocný. Hrozně rád bych vydal desku někomu, kdo pracuje pro moji agenturu 6P, má bezva písničky, mám ho rád, ale co s ním, když vím, že si to nikdo nekoupí? Já jsem podnikatel, ne Červený kříž, musím mít zisk.
Koláče doktora Železného
Jak jste se prosadil vy?
Šlo mi to samo, i když jsem nebyl tak dravý. Vlastně jsem pořád dělal to samé a trh po mně ze začátku ani moc nebažil. Zlom znamenaly Novoty, na jejichž vzniku paradoxně nemám žádnou zásluhu. Dokonce jsem si ani neuměl představit, že bych měl pořad, ve kterém já budu hlavní hvězdou. Vždycky jsem moderoval, sloužil celku, spojoval výstupy někoho jiného.
Tak proč jste na tu nabídku kývnul?
Nikdo mě nemusel dlouho přesvědčovat, abych měl vlastní program, na to jsem ješitný dost. Ale když se podíváte na ten první díl, je na něm vidět, jaký jsem měl strach. Obklopil jsem se hvězdami, abych mohl zase moderovat. Myslel jsem, že budu uvádět hosty a přitom ukazovat, jak jsem vtipný. Pustil jsem se jen do prvního většího celku. Lidi to bavilo, i režisér mi říkal, mluv ty, to nejvíc zabírá. Takže se to vyvíjelo tímhle směrem a v jednu chvíli se Novoty staly nejsledovanějším pořadem v Evropě.
Pracoval jste na tom vědomě?
Vidíte, to se mě ještě nikdo nezeptal. Já jsem analytik, zabývám se psychologií diváka, i když vypadám jako dobrosrdečný mluvka, který vypráví, co mu slina na jazyk přinese. Kdekdo se posmívá koláčům pana doktora Železného, ale tomu já bych se nesmál ani jedinou vteřinu. Já je tady mám pořád. To je tak dokonalá informace! Můžu vám ukázat na vlastním velmi veselém devítiminutovém vstupu, kde jsem dvě minuty žvanil naprosto zbytečně. Mezi šestou a osmou minutou mi odešlo čtyřicet tisíc diváků na jiný kanál. To bych si dal prostě přes hubu. Nemá smysl říkat si, oni to nepochopili. Je to chyba jako hrom a já ji musím najít.
Co jste mezi tou šestou a osmou minutou říkal?
Připravoval jsem si velkou šlehu na závěr, a už jsem se do sebe zaposlouchal, hovořil jsem zvolna, abych to měl dobře připravené, a čtyřicet tisíc lidí přepnulo. Oni se zase vrátili, ale kdyby na tom jiném programu viděli Maxu nebo Bartošku, kdo ví... Takže já přesně vím, co mají diváci rádi a co chtějí, a já jim to dám.
Přesně tohle vám kritici vyčítají. Pro některé jste se stal synonymem pokleslé zábavy.
Působím na ně jako červený hadr na býka. Pro kritika není nic odpornějšího než umělec, který jde cílevědomě vstříc svým divákům a nic jiného ho nezajímá. A mě opravdu nic jiného, než úspěch u diváků, nezajímá. Peníze v tom nehrají roli. Snažím se hlídat si, abych nešel pod určitou laťku vkusu, ale tu máme každý nastavenou jinak. Kritici si myslí, že jsou to rozevřené nůžky - čím níž ta laťka klesne, tím větší spektrum diváků to osloví.
Říkáte to, jako byste s tím nesouhlasil. Co si o tom myslíte vy?
Myslím si to taky. Mám rád třeba Monty Pythony, ale najdu si je jen po půlnoci na ČT 2, protože je to menšinový humor. Já od nich musím mít všechno, každou větu, kterou řekli, každý metr, který natočili, protože se z toho můžu zbláznit. Ale kdybych měl soukromou televizi, tak je v hlavním čase nepustím, protože vím, že by to byl můj konec. To je rozdíl mezi mnou a kritiky. Jednou jsem v jednom rozhovoru řekl jméno Šalda a neumíte si představit, jak jsem je vytočil. Jeden z nich dokonce zapomněl, co jsem studoval na vysoké škole, přestože to byl skoro můj spolužák, a vyčetl mi, že jsem od Šaldy nic nečetl.
A četl?
Studoval jsem filozofii a češtinu a Šaldu jsem četl rád. Nebo třeba Rejžek napsal, že kdyby Šalda žil, vypráskal by mě svou hůlkou (hurónsky se směje). Samozřejmě, že vypráskal, mě určitě, ale taky bych se z jeho kritiky něco dočetl, a ne jen, že to bylo blbý a nevkusný. Přitom nepatřím k těm, kteří nafoukaně prohlašují, že kritiky nečtou. Mám výstřižkovou službu a velmi pečlivě to studuju. Dokonce v tom, jak jednotlivá periodika píší, existuje určitý systém.
I tohle analyzujete?
Samozřejmě, mohl bych o tom napsat knihu.
Humor, který dělám, mám rád
Nedělá vám rozpor mezi tím, co máte rád a čím se živíte, osobní problémy?
Jeden význačný manažer řekl ďábelskou větu: „Kdykoliv umělec sleví ze svého vkusu, publikum to náležitě ocení." Neberu to doslova, ale rozumím tomu. U mě to není v rozporu, humor, který dělám, mám rád a sám sebe pobavím jako málokdo. Jenom občas si tady sám sobě něco zakážu, leknu se toho, co jsem napsal. To se pak asi dotknu nějaké pomyslné laťky, kterou mám.
Co jste si v poslední době zakázal? Kde je laťka, kterou nepřekročíte?
Teď jsem měl takové trauma. Pro mě je absolutní bůh pan Suchý. Ani vedle něj nedokážu stát, abych necítil rozechvění. Psal jsem společnou scénku s ním a rozhodl se, že se mu na jevišti ve scéně dvou klaunů vyznám z toho, že on je můj mindrák, protože nikdy nebudu hrát jako on, zpívat jako on, nebudu psát jako on a nebudu mít divadlo jako má on. A čím jsem starší, tím je to horší pocit. Proto mám jeden obrovský sen, řeknu mu jako klaun klaunovi: chci vás kopnout do zadku. Pak mi to samotnému přišlo trochu moc.
Ale nakonec jste to natočil. Nebo snad ne?
Usnadnil mi to pan Suchý, kterému se to strašně líbilo. A protože je to pan Suchý, začal na tom nápadu okamžitě spolupracovat. Ta scénka pokračuje tím, že mě to bude učit, a protože jsem velký vrták a neumím to, tak mě ze scény vykope.
Trápíte se tím, že to, co děláte, je pro někoho nevkusné?
Se mnou se o vkusu hrozně těžko hovoří. To je estetická kategorie, subjektivní vztah ke kultuře kolem, nejen k umění, ale k životnímu stylu, podnikání, jídlu. Můžeme jen říct, že každý má svůj vkus. Proto neuznávám větu, je to nevkusné. Rozumím tomu, když někdo řekne, připadá mi to nevkusné, protože já mám svůj subjektivní vkus jinde.
Jak na váš subjektivní vkus působí úspěch? Netlačí vám přece jenom tu hranici níž a níž?
Já mám úspěch rád. Pro něj to dělám. Ale rozšiřovat počet diváků, které můj humor zasáhne, neznamená jen přibírat mezi ně i takové, kteří slyší už jen na vulgarismy. Snažím se to rozšiřovat jinak. Na to jsou mimochodem ty koláče taky dobré. Dokážu totiž říct, kdo se na mě dívá nejčastěji.
Kdo?
Lidi mezi třiceti až padesáti lety většinou se středoškolským vzděláním. Mám ale rád taky mladý, proto se v mých pořadech objevuje hodně mladé muziky. A mám zájem i na těch starších, kterým vycházím vstříc, že jim pouštím písničky ze šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Ve svém jevištním pořadu, který hraju živě skoro denně pokaždé na jiném místě, se lidí dokonce ptám, co chtějí slyšet.
To je dobrý průzkum psychologie diváka. A co chtějí slyšet nejčastěji?
Moje manželka, to je základ. Bungee jumpingový skok, při kterém jsem se málem zabil, to mně už nikdy neopustí (ukazuje na jizvu na čele). Taky mají rádi drby, třeba o Gottovi, o Náhlovském, o Bohdalce, o Amfoře. Někdy jdou na tělo, položí otázku, že bych se nejradši propadl. Ale nemůžu, musím být okamžitě vtipný. Je to skvělý trénink a já bez toho vůbec nemůžu být. Zároveň zjistím, o čem lidi chtějí slyšet. V televizi je to úplně jinak, tam si improvizovat netroufám, ale z těch improvizovaných pořadů pro televizi bezostyšně čerpám. Navíc tak, jako na jevišti, se nepobavím nikde, na žádném mejdanu.
Z čeho ještě čerpáte?
Denně dostávám takových šedesát, sedmdesát dopisů. Sám své diváky vybízím, ať mi píší. Mám na to lidi, kteří to třídí, ale snažím se na každý odpovědět, i kdyby to mělo být jen fotkou a podpisem. Ale to je taky ohromný zdroj inspirace. S diváky pracuju vlastně pořád, pořád zkoumám, co chtějí slyšet. Potřebuju kontakt s lidmi.
Není už to závislost?
Ano, jsem závislý. Na dovolené mě manželka vysloveně zneklidněně pozoruje, vidí, že chřadnu. Stejně to nakonec dopadne tak, že kolem sebe shromáždím patnáct lidí a dvě hodiny jim něco vyprávím. To je klasická závislost.
Radši všechno řeknu
Vaší zásadou je absolutní vstřícnost k novinářům včetně bulváru. Nevede to potom k tomu, že žijete jako ve výkladní skříni? Všichni vědí, že máte digitální sprchu, co rád jíte, jak vypadá vaše manželka a děti...
Něco vám řeknu. Není to zase až tak nepříjemné. Mnohem horší je, když do mého „domu" vstoupí někdo nepozván. To je věc, se kterou se nedokážu smířit. Mám fůru blízkých přátel, kterým ničí bulvár život. Rozvádějí se kvůli němu, děti trpí. Řekněme si, že moje pohoda a dobrá nálada mají svá různá tajemství. Jedno z nich je nedat nikomu příležitost, aby mě ranil. Takže pokud se bojím bulváru, a to já se teda bojím, nemůžu chodit ožralý po městě, nemůžu mít milenku, nemůžu krást v samoobsluze, nemůžu nabourat a ujet. Ale pak můžu s čistým svědomím otevřít dveře. Vy říkáte, že žiju jako ve výkladní skříni. Jenže je to menší zlo.
Před časem jste adoptovali chlapečka a záhy se o tom psalo ve všech novinách. I to byl tenhle případ?
To bylo strašně složité. Není to žádný sirotek, má někde matku. Moje žena proto měla stálé obavy, že ho jeho biologická matka uvidí v televizi nebo v časopise a začne dělat problémy. Mně by problémy nedělala, já bych s ní byl rychle hotový, ale tomu dítěti ano. Proto jsme to svým způsobem tajili. A nastalo přesně to, co vám teď říkám. Zavřeli jsme dveře u jednoho pokoje a do nich se pak snažil vlámat každý. Novináři číhali před školou, čekali, až půjdeme na kolotoč. Celé utajování proto trvalo asi měsíc, a pak jsme se vzdali.
Jak to snáší ostatní členové vaší rodiny?
Naštěstí mám pohodovou rodinu, která tím netrpí. Starší děti z toho mají srandu, jednadvacetiletý syn si jen klepe na čelo, proč se má tento týden pošesté fotit s náma všema na sedačce v obýváku, ty malé se fotí rády. Žena si jen povzdychne, co mám dělat, tak já se aspoň učešu a trochu tu uklidím. Vy odejdete a bude se tady čtyři hodiny natáčet Prásk.
Vidím, že to máte opravdu všechno velmi dobře promyšlené. Zařadila jsem si vás do škatulky analytik.
To jste mě zaškatulkovala docela dobře. Já jsem sice bohém a dá mi velkou práci se ukáznit, ale zároveň jsem systematik a analytik. I když vypadám jako dobrosrdečný medvěd, dokážu kalkulovat.
|
Petr Novotný |
| Narodil se 6. srpna 1947 v Olomouci. Absolvoval pět semestrů filozofie a češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako rozhlasový redaktor Mikrofóra a psal povídky. V roce 1972 začal konferovat vystoupení kapel Greenhorns a Fešáci. V roce 1980 se stal manažerem Fešáků. V TV Nova prorazil pořadem Novoty, který se vysílal dva roky. Loni jej nahradil nový pořad Dobroty. Zároveň moderuje ranní pořad na Frekvenci 1, má vlastní zájezdové představení a je schopný moderovat celý pořad v plynné angličtině. Jako povolání uvádí podnikatel. Jeho firma 6P patří k největším, které se v zábavě pohybují. Je dvojnásobným držitelem TýTý, má manželku a čtyři děti, z toho jedno adoptované. |
Firma jednoho muže a jednoho počítače
Petr Novotný je vlivnou postavou českého showbyznysu
Petr Novotný všude uvádí, že je především podnikatel. Jeho firma 6P s ročním obratem čtyřicet milionů korun patří k největším v oblasti showbyznysu.
Z vyprávění o jejím vzniku na počátku devadesátých let udělal Novotný, jako ze všeho, zábavnou historku. Chtěl vydat album skupině Fešáci, jejímž byl manažerem, a všechna hudební vydavatelství ho odmítla. Zařídil si IČO, půjčil v bance milion, vydal desku a z domova ji posílal těm, kdo o ni měli zájem.
„Pak už v baráku nebyla ani jedna, měl jsem zaplacené všechny dluhy a honoráře a na kontě rovný milion korun. Dodneška mi manželka říká, tenkrát jsi toho měl nechat,“ říká Petr Novotný.
Dnes má jeho firma sedm divizí, z nichž největší je umělecká agentura, která zprostředkovává umělce, ale i třeba kouzelníky a striptérky. Dodává je do mnoha pořadů, na plesy, diskotéky a soukromé večírky. Týká se to asi dvou set umělců a čtyřiceti skupin. Až na malé výjimky je to celá zábavní scéna. Firma 6P se podílí například i na natáčení silvestrovského pořadu na Nově. Dodávání celých zábavních pořadů se jí však zatím nedaří.
„Považuji naši spolupráci po všech stránkách za dobrou,“ říká slovenský herec Marián Labuda. „Když vás zastupuje veřejnoprávní televize nebo státní společnost, je to vše na dlouho. Petr Novotný je velmi seriózní. Při podpisu smlouvy vše dodrží.“
Novotný tvrdí, že jeho agentura je liberální a nabízí umělce za tolik, kolik si sami řeknou. „My je vystavíme na krámě a trh hned ukáže, jestli je to odpovídající cena. Někdy taky klient řekne, ale já za stejné peníze můžu mít dvě zpěvačky, a to je pro mě lepší,“ vysvětluje Novotný.
Od letošního roku zastupuje 6P některé z nich i exkluzivně, například Yvettu Blanarovičovou, Báru Štěpánovou, Karla Šípa či Vladimíra Čecha. „I tuto stáj postupně rozšiřujeme, ale to je složitější, protože tito umělci už od nás mají kompletní servis a hlavně jim musíme zajistit práci. Ale v současné době jednáme s desítkami dalších,“ říká Novotný.
Dobrou zkušenost má se spoluprací Yvetta Blanarovičová: „O mě se nikdy nikdo moc nestaral. Jednoho dne mě oslovil pan Oskar Hahn, který s agenturou 6P spolupracuje, a já věděla, že je to ten pravý člověk. Málokdo umí zacházet s tím, že jsem herečka i zpěvačka. Neustále jsem musela poslouchat, ať se rozhodnu pro jedno, nebo pro druhé.“
„Co je to za blbost?“ rozčiluje se naproti tomu Miroslav Barabáš, manažer Báry Štěpánové. „Exkluzivně Báru zastupuju já. Agentura 6P pouze v jednom divadelním pořadu.“
Kromě umělecké agentury má firma 6P ještě reklamní divizi, hudební a knižní vydavatelství a cestovní kancelář zaměřenou na dovolené se známými osobnostmi.
Vlastní firma má však pouze jediného zaměstnance - Petra Novotného, který jí věnuje své noci, počítač, který všechno řídí, a brigádnici, která do počítače vkládá data. Protože však Petr Novotný potřebuje hodně lidí, kteří uskutečňují jeho nápady, pracuje několik samostatných firem jen pro něj.
K největším úspěchům firmy patřil bezesporu obří koncert bratří Nedvědů na Strahově před pěti lety, na který přišlo 75 tisíc diváků. Petr Novotný dává rád k dobru historku, že vzhledem k tomu, že se s ním nikdo nechtěl dělit o riziko této akce, zůstal mu také celý zisk. „Bylo to hodně. Ale přesnou částku vám neřeknu,“ odpovídá obvykle na zvědavé otázky.
Jako kapitalistu sám sebe Petr Novotný hodnotí jako málo dravého. „Krédem naší firmy je, že nás hlavně musí práce bavit.“
 Petr Novotný závodil s Vladislavem Vančurou, který běžel pozpátku. Vančura chtěl dát Novotnému pověstnému svou neobratností, alespoň nějakou šanci. Vančura prohrál. |
 Komik Petr Novotný |
 |
 |
 Petr Novotný získal cenu TýTý v kategorii bavič. |
 Herec, bavič a moderátor. |
 Petr Novotný s manželkou |
 Petr Novotný s manželkou |
 Moderátor Petr Novotný při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (23. října 2001) |
 Petr Novotný |
 Moderátor Petr Novotný při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (23. října 2001) |
 Moderátor Petr Novotný u počítače. E-mail používá, jak řekl, prakticky nepřetržitě. |
