Petr Janda na koncertu k padesátinám Olympiku v pražské O2 areně

Petr Janda na koncertu k padesátinám Olympiku v pražské O2 areně | foto:  Petr Topič, MAFRA

Petr Janda věří v děti rokenrolu a má v hlavě další desky s Olympikem

  • 4
Oslavami půl století v rokenrolu aktivity Olympiku nekončí. Kapela vydává osmnácté album Souhvězdí šílenců, jehož základy vznikly za čtyři dny. A Petr Janda už má naplánované dvě další desky.

Náročný rok, během nějž Olympic objížděl haly s narozeninovým programem, ale také řešil ztrátu bubeníka Milana Peroutky, zakončuje kapela vydáním nové desky. Její vznik popisuje Petr Janda.

Jak jste přišel na název Souhvězdí šílenců?
Já někdy vyřeším jako první název - to byl případ Sopky, Prázdnin na zemi nebo Kanagomu - a až pak k němu píšu písničky. Tohle byl opačný případ. Přemýšlel jsem, že bychom desku pojmenovali Divná, ale to bychom to moc ulehčili kritikům. Souhvězdí šílenců nám nakonec přišlo nejlepší. Navíc jsem slíbil, že abychom dovršili dvacítku v plné síle, vydáme nové desky i příští a přespříští rok. A chceme všechny pojmenovat nějakým souhvězdím. Po šílenství přijde třeba souhvězdí drsňáků a na závěr souhvězdí romantiků. Ale to si ještě rozmyslím.

Drsňáci a romantici, tam jsou témata jasná, ale o čem pojednává písnička Souhvězdí šílenců?
Je to v podstatě taková vzpomínka, jak to bývalo v kapele prima. Jak za námi chodily holky, někdy jo, někdy ne, kolik jsme toho propařili a že je nám dobře... že děti rokenrolu jen tak něco neporazí.

Máte za sebou velké turné, sérii retrokoncertů v Malostranské besedě, teď rozhodnutí točit desku za rok. Kde se ve vás bere to pnutí?
Pro mne je kapela naprosto neuvěřitelná zábava. Skládat písničky, pak je nacvičit a natočit... já snad nic hezčího ani neznám. Kromě sexu jsem nepoznal nic tak úžasného, jako je tvůrčí činnost. Já si to prostě užívám a měl jsem normální absťák. Šest let od Sopky byla opravdu dlouhá doba, i když jsem mezitím vydal sólovku.

Písničky jste měl už napsané?
Ne, ze šuplíku je tam jediná, na to moc nejsem. Já jsem rodině oznámil, že budu skládat, a na dva měsíce jsem se zavřel v pracovně.

Jak konkrétně deska vznikala?
Rozhodli jsme se vrátit k technikám, které ještě vzbuzují úctu. A natočit desku co možná nejvíc analogově. To není natáčení pro amatéry, analog umí hudbu jen zaznamenat. Počítač je proti tomu atomová elektrárna. Jenže analog má jednu výhodu - zní líp. Zvuk bicích a basy nic nenapodobí.

Vy jste na to ve vašem studiu Propast pořád vybavení?
Museli jsme to ohromné nahrávací zařízení na pásky nejprve odvézt k opraváři. Ve čtyřech jsme ho vůbec nemohli dostat do auta, pak zase do výtahu - který se pak odmítl rozjet. Byla to zoufalost, museli jsme vymontovat motor a odvézt ho po částech. Taková to byla tíha.

A stálo vám to za to?
Ano. My jsme se totiž rozhodli, že tentokrát budeme točit jinak. Já jsem udělal demáče, rozdal je klukům, ať si vyberou, co chtějí hrát a co ne. Pak jsem to dal dohromady a každý se pak doma na nahrávání připravil. Ve studiu jsme to hodinu upravovali a hned jsme natočili.

Takže jako za starých časů, kdy byl den na písničku?
Přesně, podobně jako to dělávali Beatles. Řekl jsem: pojďme zkusit kouzlo čerstvého. Když se zkouší dlouho, roztahá se to klidně na měsíc na dva. Takhle jsme měli základy celé desky hotové za čtyři dny.

Zarazilo vás něco?
Kupodivu ne. Náš zvukař všechno dobře připravil, hráli jsme všichni naráz jako kapela. A to byla strašně příjemná změna.

A jak zapadl nový bubeník?
Skvěle, protože Martin Vajgl je přesně ten typ, kterého jsme hledali. Ne jen výborného bubeníka, ale i kolegu a parťáka.