Petr Janda

Petr Janda | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Zazpívat si Želvu v Americe byl úžasný zážitek, vzpomíná Petr Janda

  • 4
Není běžné, aby se hudebník, který je tváří, hlasem a autorem výrazné kapely jako Olympic, zároveň věnoval sólové tvorbě. Petr Janda však vydal dvě vlastní desky a na jeho „best of“ Ještě držím pohromadě se dostaly i duety s Alešem Brichtou či dcerou Martou.

Jak se vlastně stalo, že jste se před lety vrhl i na sólové věci?
Abych řekl pravdu, tak mám prostě přetlak. Pořád hledám nějaké projekty, hrál jsem v triu s Lubošem Andrštem a Lubomírem Brabcem nebo s Ernem Šedivým, dělal jsem s mnoha skupinami, když mě pozvou jako hosta. Prostě mám pocit, že bych mohl dělat víc, než dělám. Asi to není správně, měl bych být vzácnější, ale nemůžu si pomoct.

To znamená, že máte šuplíky plné nenahraných písní?
Ale vůbec ne. Já desku naskládám tak za měsíc a mezitím nepíšu nic. Co bych s tím dělal? Psát do šuplíku podle mě nemá smysl. Album se má složit najednou. Aby to mělo smysl, musíte se do toho pustit a vychrstnout to.

Jak se liší vaše dvě sólové desky?
Písnička Jsem tak línej z roku 1998 byla velký hit a deska Co je dobrý a co zlý se dobře prodávala, protože hudební trh tehdy ještě fungoval. O deset let později jsem vydal album Jednou jó, jednou né, a to už bylo všechno jinak. Ale pustil bych se do toho znova i teď. Protože ta práce je prostě jiná.

V čem?
Do Olympiku každý přináší něco svého, není to celé jen na mně. A taky se můžu vymluvit, že něco chtěli kluci a já ne. To u sólové desky nejde. Je to vaše dílo a jste za něj odpovědný jenom sám.

Lákalo vás u těch dalších spoluprací opustit svůj domovský žánr? Narážím konkrétně na muziku s Brabcem a Andrštem.
Podstatné je, že s Olympikem hrajeme asi sedmdesát koncertů za rok. A když si uvědomíte, že jsme jich mívali dvě stě padesát, tak mi jich prostě pár chybí. Každý den hraju doma, holkám, sobě, potřebuju to k životu jako jídlo. A proto se snažím hrát s kdekým, pokud mě to baví. Ale je fakt, že na sólových deskách jsem se snažil vymanit se ze zvuku Olympiku. Když skládám pro kapelu, tak vím, jak bude hrát basa, že tam budou skvělé hammondky a bubeník, který zahraje, co chci. Ale když vybírám nové lidi, tak dopředu nevím, jak to bude fungovat.

Na kterou z písní rád vzpomínáte?
Hodně vzpomínek mám na skladbu Nějak se vytrácíš, má lásko, kterou jsem nenapsal. Jejím autorem je Petr Přibyl a zamýšlel ji na desku pro Petra Nováka. Jenže se ukázalo, že Petr už na tom byl zdravotně bídně a odzpívá jen tak dvě písně. Tak jsme desku nechali nazpívat dalšími zpěváky. Já jsem si vybral tuhle píseň, protože jsem cítil, že moje manželství je nahnuté. Manželka se přišla podívat i do studia a vlastně jsem to zpíval jí.

Na desce je i Želva, hit Olympiku, který jste nahrál se studenty americké hudební školy Berklee. Jak vznikla tahle spolupráce?
Loni mi nabídli, že vyberou studentskou kapelu, co se naučí moje písničky, a uděláme jeden koncert. Bylo to úžasné. Něco zpíval skvělý zpěvák z Peru s anglickými texty, něco já, něco bylo instrumentálně. Všechno dvacetiletí kluci, takže to samozřejmě hrálo celé jinak a měl jsem pocit, že jim to dělá radost. Mám chuť si to letos zopakovat.