Periferní výjimečnosti obsadily odpadní čističku
Třetí ročník festivalu Čtyři + čtyři dny v pohybu, jenž skončil tuto sobotu, se prezentoval novinkami, které z něj udělaly nespornou událost v okruhu experimentálních divadel a divadelních směrů.
Na dvojnásobek se prodloužila délka festivalu, program se vesměs konal v budově kanalizační čistírny v Praze-Bubenči, jež jinak slouží jako ekotechnické muzeum. Ve spodní části se odehrávala pro tento prostor českými umělci a holandským souborem Griftheater speciálně připravená akce 3W-W3. Spletitý systém stok z počátku století a "kolbendaňkovská" čistírenská technologie včetně sedimentační nádrže posloužily hercům, hudebníkům a výtvarníkům jako scénografie a hudební nástroj pro hodinovou akci, nenápadně se vetkávající do chladného cihlového podzemí.
V nadzemním, hlavním sále nebo v okolních místnostech, operativně přeměněných na bary a taneční parkety, se denně odehrálo několik představení. Choreograf Jan Kodet uvedl premiéru opusu No End, holandský soubor De Daders absurdní pohybovou hříčku Selah, bývalí členové německého Czurda Theatre pod vedením choreografky Beate Hohnové a režisérky Arne Forkeové v technorytmu moderní taneční hudby propojili v inscenaci Cindy Oh Cindy výtvarné umění, tanec a neverbální divadlo. Rozpaky provázely dva večery u nás proslavených ruských souborů Děrevo a Dó-těatr. Táňa Chabarovová z Děreva se prezentovala do sebe zahleděnou choreografií Zrcadlení, v níž navazovala na starší linii Děreva propojující čistý pohyb a jednoduché akce s rituálními aspekty divadla, nedokázala je však skloubit v stylově a obsahově kompaktní celek. Dó-těatr opustil svůj osobitý "butó-styl" a věnoval se taneční pantomimě, jež svým obsahem sklouzávala až k laciné estrádovitosti za sebou řazených komediálních výstupů.
Osou festivalu byla sólová vystoupení a vrcholem pak sólová představení Nigela Charnocka a Sabine Sonnenscheinové, bývalých členů londýnského souboru DV8, známého zde z několika vystoupení v pražské Arše, a portugalského performera Joao Fiadeiroa. Všichni předvedli vysoce stylizované, formálně originální a technicky vybroušené kreace překračující rámec ryze osobní zpovědi směrem k zachycení rozporů vnitřních pocitů člověka v současném světě. Sonnenscheinová zobrazovala křehkost, zranitelnost a smutnou krásu nahého těla, jež je uzavřeno v magické, neprostupné krychli oddělující je od okolního světa. Fiadeiro se pral o nalezení vlastní identity v chaosu zvuků a času. A Nigel Charnock, největší hvězda festivalu, v groteskním kabaretu s mnoha převleky, dialogy s diváky a vyprávěním černohumorných, surrealisticky laděných příběhů bez skrupulí demaskoval úchylnost a krutost století, v němž Bůh je mrtev a z koncentráků zní křik nenarozených dětí.
Festival letos překročil rámec úzce vymezené oborové přehlídky a stal se programovou protiváhou naleštěnějšímu Tanci Praha. Svým zaměřením na tzv. site--specific, divadlo periferních výjimečností, navíc zachytil živý tep experimentálního divadla, jež překračuje formální rámec uměleckých stylů, žánrů a disciplín a vytváří neopakovatelné události v netradičních prostorách. Že je o ně zájem, svědčila i návštěvnost: na mnohé se nedostalo a čekali aspoň na půlnoční vystoupení jazzových a rockových skupin. Festival Čtyři + čtyři dny v pohybu si pro příští ročníky nastavil laťku hodně vysoko.
Třetí ročník festivalu Čtyři + čtyři dny v pohybu, jenž skončil tuto sobotu, se prezentoval novinkami, které z něj udělaly nespornou událost v okruhu experimentálních divadel a divadelních směrů.
Na dvojnásobek se prodloužila délka festivalu, program se vesměs konal v budově kanalizační čistírny v Praze-Bubenči, jež jinak slouží jako ekotechnické muzeum. Ve spodní části se odehrávala pro tento prostor českými umělci a holandským souborem Griftheater speciálně připravená akce 3W-W3. Spletitý systém stok z počátku století a "kolbendaňkovská" čistírenská technologie včetně sedimentační nádrže posloužily hercům, hudebníkům a výtvarníkům jako scénografie a hudební nástroj pro hodinovou akci, nenápadně se vetkávající do chladného cihlového podzemí.
V nadzemním, hlavním sále nebo v okolních místnostech, operativně přeměněných na bary a taneční parkety, se denně odehrálo několik představení. Choreograf Jan Kodet uvedl premiéru opusu No End, holandský soubor De Daders absurdní pohybovou hříčku Selah, bývalí členové německého Czurda Theatre pod vedením choreografky Beate Hohnové a režisérky Arne Forkeové v technorytmu moderní taneční hudby propojili v inscenaci Cindy Oh Cindy výtvarné umění, tanec a neverbální divadlo. Rozpaky provázely dva večery u nás proslavených ruských souborů Děrevo a Dó-těatr. Táňa Chabarovová z Děreva se prezentovala do sebe zahleděnou choreografií Zrcadlení, v níž navazovala na starší linii Děreva propojující čistý pohyb a jednoduché akce s rituálními aspekty divadla, nedokázala je však skloubit v stylově a obsahově kompaktní celek. Dó-těatr opustil svůj osobitý "butó-styl" a věnoval se taneční pantomimě, jež svým obsahem sklouzávala až k laciné estrádovitosti za sebou řazených komediálních výstupů.
Osou festivalu byla sólová vystoupení a vrcholem pak sólová představení Nigela Charnocka a Sabine Sonnenscheinové, bývalých členů londýnského souboru DV8, známého zde z několika vystoupení v pražské Arše, a portugalského performera Joao Fiadeiroa. Všichni předvedli vysoce stylizované, formálně originální a technicky vybroušené kreace překračující rámec ryze osobní zpovědi směrem k zachycení rozporů vnitřních pocitů člověka v současném světě. Sonnenscheinová zobrazovala křehkost, zranitelnost a smutnou krásu nahého těla, jež je uzavřeno v magické, neprostupné krychli oddělující je od okolního světa. Fiadeiro se pral o nalezení vlastní identity v chaosu zvuků a času. A Nigel Charnock, největší hvězda festivalu, v groteskním kabaretu s mnoha převleky, dialogy s diváky a vyprávěním černohumorných, surrealisticky laděných příběhů bez skrupulí demaskoval úchylnost a krutost století, v němž Bůh je mrtev a z koncentráků zní křik nenarozených dětí.
Festival letos překročil rámec úzce vymezené oborové přehlídky a stal se programovou protiváhou naleštěnějšímu Tanci Praha. Svým zaměřením na tzv. site--specific, divadlo periferních výjimečností, navíc zachytil živý tep experimentálního divadla, jež překračuje formální rámec uměleckých stylů, žánrů a disciplín a vytváří neopakovatelné události v netradičních prostorách. Že je o ně zájem, svědčila i návštěvnost: na mnohé se nedostalo a čekali aspoň na půlnoční vystoupení jazzových a rockových skupin. Festival Čtyři + čtyři dny v pohybu si pro příští ročníky nastavil laťku hodně vysoko.
