Další vadu už objeví jen divák s osobní zkušeností z totality; shrne ji do povzdechu – krásné, ale příliš krásné, než aby to byla pravda.
Příběhu o agentovi východoněmecké tajné policie, jehož oddanost režimu se zhroutí poté, co při sledování dvojice umělců nahlédne do jiného světa, nelze upřít působivou sílu.
Hned úvodní ukázky výslechů, jejichž metodiku hrdina vštěpuje novým posilám sboru, a zapochybuje-li někdo, už má u jména záznam, nastolí velmi přesný a velmi nepříjemný pocit tou věcností, důkladností a důsledností policejní zvůle.
Věrnou podobu nese také ztělesnění dobové moci v postavě ministra kultury, upoceného nechutného papaláše, který ztěžka funí, kdykoli osahává trpně se podvolující herečku.
Byty, kanceláře, ulice, veškeré kulisy i rekvizity vydechují bezbarvou pošmournost totalitní éry s nehybným časem a obhroublou arogancí vyvolených, hýřících politickými anekdotami v policejní kantýně.
A Ulrich Mühe v hlavní roli, agent tělem i duší, asketický typ s kamennou tváří, si jen čas od času pozve domů prostitutku ve službách ministerstva vnitra, neboť jeho údělem je samota.
Jako by jej z osamělosti léčilo právě odposlouchávací zařízení, jehož prostřednictvím vstupuje do soukromí uznávaného dramatika a populární herečky. Svět umělců mu učaruje: kradmo se dotýká předmětů v jejich bytě, tajně si půjčuje jejich výtisk Brechta, dojat naslouchá klavírní sonátě hrané na počest režiséra, který se zabil, když mu režim vzal práci.
Agentova tichá proměna je herecky skvostná a vypravěčsky efektní, nicméně stejně naivní jako jeho prozření, že místo „nepřátel lidu“ stíhá na příkaz shora nevinné lidi, kteří překážejí mocným – například přítele herečky, po níž zatoužil ministr.
Těžko uvěřit, že by příslušník německé obdoby StB ještě v roce 1984 netušil, co se děje, a že by v téhle organizaci pracoval idealistický snílek, jenž se vzepře profesnímu cynismu a začne svým obětem pomáhat!
Filmařsky se snímek drží tradice, kázně a dramatičnosti spíše tušené než názorné – Ucho ve srovnání s ním třaská jako sud dynamitu. Občas si Životy těch druhých dovolí černý humor: úřední přepis odposlechů sděluje „patrně následoval pohlavní styk“, dramatikův článek pro Západ se maskuje jako oslavný životopis Lenina, a když disidenti zkoušejí provokací, jestli mají v bytě štěnice, vypukne obapolná válka nervů.
Brzy se však hra na kočku a myš mění ve vyděračské drama, a když agent slyší „v přímém přenosu“, že jde o krk i jemu, na celý sál zaútočí neodvratnost tragédie. Na ni se navěsí řetěz dovětků jako zrozených pro oscarové body: o dobru v člověku, smíření a vyrovnání. Zkrátka pěkně vymyšlená, zahraná i natočená pohádka.
