Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pawlovská: Nepatřím žádné televizi

  21:44aktualizováno  21:44
Halina Pawlowská bydlí v Praze, ale sejít jsme se museli v Brně, kde pravidelně připravuje své televizní Banánové rybičky. Čas k rozhovoru našla jen o přestávce mezi natáčením. Vyšla ze studia, objednala pro sebe a hosty pořadu láhev sektu a proškrtávala scénář na další posezení před kamerami. Přitom uložila asistentce několik pracovních úkolů a požádala ji o vyzvednutí zamluvených vánočních dárků.

Neruším vás?
Ne, klidně na mě mluvte. Tohle je můj bodový scénář, který má dvacet stránek. Když naráz točím tři díly Rybiček, je to šedesát stránek, které si musím doma dopředu napsat. A pak přijedu sem do Brna a všichni mají pocit, jak na jevišti nádherně improvizuju. Ano, je to ze šedesáti procent improvizace. Ale ta se musí z něčeho odvíjet. O zvoleném tématu přece jen potřebuju něco vědět.

Stane se, že někdy na scéně nevíte, co říct?
Ne.

Nikdy?
No, někdy se to přihodí. V tu chvíli breptám, co mi slina na jazyk přinese. Ale nesnáším to. Vím, že to nikam nevede. Pod nosem se mi hned udělají kapičky potu.

Co diváci ve studiu? Trnou spolu s vámi?
Obvykle nic nepoznají. Když je toho příliš, můžu to i zastavit. Udělám: Óóó, já nevím, co teď říct! Na natáčení se přihodí leccos.

Do Rybiček jste už pozvala přes sto padesát hostů. Jací vám vyhovují nejlépe?
Dobře se mi mluví s vyhraněnými typy. Na nich mě lákají jejich netradiční myšlenky. Ideálně se povídá s lidmi, s nimiž se důvěrně známe. Protože se pohybujeme ve stejném prostředí, cítíme podobně. Víme, že si nechceme vzájemně ublížit a chápeme se.

Někteří hosté se obávají, že jim budete ubližovat? To přece není smyslem vašeho pořadu.
Samozřejmě, že není. Ale herci se někdy bojí, že nebudou po mých otázkách dost pohotoví. A nejtěžší to je se zpěvačkami.

Pročpak?
Přijde mi, jako by všechny zpěvačky měly za zády jednoho stejného člověka, který jim diktuje, co kde mají říkat, jaký si mají vytvářet image. Potom mluví tak, že jsou to samé hodné holky. Doma uklízejí, vychovávají děti, pečou, vaří, zakládají nadace... Zpěvačky se v Rybičkách hlídají nejvíc.

Nejhorší dvojice? Štěpánová ­ Dienstbier

Potkala jste někoho, kdo s vámi před kamerou vyloženě soupeřil o roli jedničky?
Bára Štěpánová! Nejhorší dvojice hostů byla Bára Štěpánová a Jiří Dienstbier. Schylovalo se k volbám do Senátu, proto pan Dienstbier asi vůbec přišel. A chtěl působit jako politik, což neříkám nijak zle, ale pro mě to bylo nepříjemné. No a Bára Štěpánová neposlouchala pokyny režie a byla velmi samostatná". S panem Dienstbierem pak nejvíc mluvili o tom, jak ona působila na Hradě a on byl politik. Měla jsem pocit, že je to pitomé a že se vlastně vytahují. Tihle hosté mi nebyli příjemní. Ale bylo to asi tím špatně nastaveným časem rybičkové" návštěvy.

Očekával jsem, že za nepříjemného označíte profesora Milana Knížáka. Ten v Magazínu DNES spokojeně naznačil, jak jste na něj byla krátká. Pravil, že se pořad musel točit nadvakrát, jelikož se vám jeho odpovědi zdály příliš dominantní. Prý vás zaskočily.
Četla jsem to a docela jsem se smála. (Vesele se usmívá) Pan Knížák byl rozkošný! Opravdu roztomilý, hrozně mě bavil. Absolutně si věřil, byl velice asertivní. Mně to vůbec nevadilo. I když se mnou skoro ve všem zásadně nesouhlasil. Neopakovali jsme natáčení proto, že byl moc dominantní, ale proto, že už tři roky v Brně točíme pokaždé dvě představení. Jedno odpoledne a druhé večer! (Směje se, až jí vlhnou oči) To mu při jeho egocentričnosti uniklo. Ráda na něj vzpomínám. Představoval typický příklad člověka, s nímž jsem se neshodla. Ale nebylo v tom nic osobního. Útočil na mě bez jakékoliv potměšilé zloby. Čitelný jako slabikář. Vlastně to s ním bylo jednoduché.

Jednoduché? To se mu teď trošku mstíte.
Vůbec ne. Z jeho strany to bylo jednoduché naštvání, jednoduché přesvědčení. Ale v tom dobrém smyslu slova. Nesnáším jiné, potměšilé hovory. Někdo, třeba novinář, se mnou velmi přátelsky hovoří a já z toho mám docela dobrý pocit. Potom dostanu do rukou článek, který začíná: Nedá se jí věřit! To jsem zaskočená. Říkám si, zda jsem fakt tolik naivní, nebo jestli opravdu působím tak nedůvěryhodně. A jsem plna pochybností.

Jak z nich vybřednete?
Projeví se moje šťastná povaha. O autorovi si řeknu: To je blbec! Ten člověk u mě skončil.

V televizi vyprávíte i historky o nevěrách svých kamarádek. Nemáte strach, že se v nich poznají jejich manželé? A že z toho bude skandál?
Strach? Nemám! Když kterýkoliv manžel chce, pozná se v každé takové historce.

Některé z příhod jsou vymyšlené. Nemůže se publikum cítit podváděno?
Nejsou vymyšlené, pouze trochu zkroucené. Skutek je pravdivý, jen pointa je někdy dotvořená. Tak je tomu i s filmy a povídkami. Podívejte, řeknu-li, že jsem upadla v tanečních, není na tom nic zábavného. Ale když popíšu, jak jsem upadla, a přimyslím něčí reakci, která v podstatě mohla existovat, bude to možná vtipnější.

Co to je veřejnoprávnost?

O Vánocích jste se objevila na Nově. Takže spekulace o vašem přestupu z obrazovky České televize na komerční stanici nelhaly?
Spekulace? Já o ničem nespekulovala. Udělala jsem pro Novu jeden pořad na Štědrý den. Jinak, jak sám vidíte, chystám další díly Banánových rybiček pro Českou televizi. Jsou trochu jiné a jejich stopáž je rozšířena na čtyřicet minut. S ČT mám na svou talkshow kontrakt ještě na tři roky.

Na Nově tedy nebudete vystupovat pravidelně?
Ne, teď ne, ale moje smlouva s Českou televizí to nezakazuje, není exkluzivní. Práce pro Novu by vás lákala? Pořad, který jsem pro ni natočila, byl pro mě výzvou. Pro Novu stojím někde na hranici vážnosti a zábavy. Na ČT si zase kladou otázku, zda nejsem přespříliš zábavná. Podle nich jsem na pomezí veřejnoprávnosti, což je hypotetický termín, o kterém nikdo neví, co vlastně znamená. Je alibistický a hloupý. Ostatně už na něm pohořeli tři ředitelé.

To jste odbočila k České televizi...
Na Nově mi řekli, že si udělali sondu a zjistili, že jsem jeden z lidí přijatelných pro všechny generace. Že mě v rodinách snese jak šestiletý chlapeček, tak devadesátiletý praděd. To mě zaujalo. Dostala jsem nabídku na jeden pořad odvysílaný na Štědrý den. A k ní týden na rozmyšlenou.

A pak jste kývla.
Ano. Nevím, proč bych měla o Nově říkat, že je to odporná televize, když je nejsledovanější. Jak to, že všichni moji známí si ji náhodou pustili, je-li tak strašná? To mě mate. Připouštím, že vysílá některé úplně debilní pořady. Ale vedle nich se objevují i jiné, lepší a zajímavější. Nejsem ani zaměstnancem České televize, ani Novy. Zrovna tak jako se na Nově nedívám na Rozjezdy pro hvězdy, tak na ČT nesleduju hvězdy zašlé, které nehasnou. Ale bacha, Šípa mám ráda a Hron je mi dost sympatický.

Míníte tím, že forma zábavy je na obou televizích obdobná?
Na Nově je taková primární, prvoútočná. Účinkující člověk má třeba krovky. Anebo skáče na trampolíně... Ale za hrozné považuju i to, když na ČT 2 sedí šest staříků u stolu, banálně filozofují a všechno kolem je vážné jako smrt.

Znáte někoho ze svých přátel, kdo se na tohle vyloženě těší?
Mám kamarádku, která rozhodně není intelektuálka. Ale ona se prý dívá jen na dvojku. Jenže to jí nepomůže. Ostatně nelze pořád sedět a kochat se osudy velkých umělců a vývojem gotiky. Jistě, je správné, že tohle dávají. Ale určitě by šlo něco udělat líp.

Diváky i čtenáře dovedete zaujmout bystrými úsudky. Před časem jste prohlásila: Vladimír Železný je chytrý byznysmen, tak proč by šel do politiky... Vida, mýlila jste se, od podzimu sedí v Senátu.
Ano, určitě ale nepotřebuje nic k tomu, aby byl populární a zbohatl. Má-li jiné cíle, nesvěřil se mi.

Dirigentka opilců

Co vás vedlo k tomu, že jste po gymnáziu začala pracovat jako sanitární sestra v Jedličkově ústavu?
Nerada bych, aby to znělo pateticky, ale chtěla jsem pomáhat postiženým dětem. Chodila jsem tam dva roky, ještě v dobách, kdy jsem už studovala FAMU.

Pro osmnáctiletou dívku to musela být náročná práce.
Nevadila mi. Zato chování některých kolegyň k dětem se mi vůbec nelíbilo. Připadalo mi netaktní.

Chcete říct hrubé?
Ne, hrubé ne. Žádné strašlivé týrání v tom nebylo. Ale přišlo mi kruté, když noční sestry přivázaly chlapcům k tělu bažanta, aby se v noci nepočurali.

Ještě si na tahle léta vzpomenete?
Zrovna nedávno jsem měla zajímavý zážitek, při kterém jsem uplatnila dřívější sesterskou zkušenost. Ocitla jsem se na zvěřinových hodech. Bylo to tam velmi příjemné. Kolem mě samí starší pánové. A jeden z nich, lékař, se tak opil, že spadl ze židle. Všichni z toho byli přepadlí, měřil skoro dva metry a vážil sto třicet kilo. Silní muži se ho snažili zvednout, ale zacházeli s ním dost neobratně. V té chvíli se ze mě, která se do té doby snažila v hospodě vystupovat nenápadně, stala dirigentka všech těch opilců. Řídila jsem, jak ho mají zvedat, jak a kde ho vzít. V podpaží, zezadu... Pak jsem zkontrolovala, zda má doklady, oblékla mu sako a jeho syn mi za to přinesl nějaké dárečky. Všichni se mě ptali, kde jsem se to naučila. Podezřívali mě, že mám zkušenost s tatínkem. Kdepak, já jen využila anatomických znalostí z Jedličkova ústavu. Najednou se mi to všechno vybavilo.

Gymnázium? Peklo!

Chtěla byste se vrátit do dob, kdy jste byla hodně mladá? Třeba do gymnaziálních časů?
Zpět na gymnázium? V žádném případě! Pro mě bylo peklem, nebavil mě tam snad žádný předmět. Možná malinko latina, zřejmě už tehdy bujel můj sklon k citátům. Jinak mi přišlo, že se v ostatních předmětech učíme nesmyslné věci. Mám pocit, že všechny základní vědomosti jsem si odnesla už z devítiletky.

Na FAMU se vám líbilo víc?
Nevrátila bych se ani tam, ale vzpomínám na ni ráda. Ale protože si myslím, že jsem pořád ještě mladá, nepřikládám vzpomínkám velký význam.

Když se řekne o muži, že je v nejlepším věku, myslí se tím tak pětačtyřicet padesát let. Kdy jsou v nejlepším věku ženy?
Můj tatínek zemřel v devadesáti. A zemřel, myslím, proto, že si způsobil úraz a nechtěl se jít léčit do nemocnice. Strýcové se taky dožili minimálně devadesáti, mámě je třiaosmdesát. Pokud vám není opravdu strašně, je nejlepší věk ten, co právě prožíváte. Aspoň doufám. Věřím v to. Našla jsem tátovy básně, které psal v pětaosmdesáti. A není v nich ani stopa povzdechu po někdejším mládí. Je v nich očekávání a touha.

Takže čekáte, že váš nejlepší věk je někde daleko před vámi?
Myslím, že je putovní, že se pořád posunuje. Víte, který věk není dobrý? Dívčí puberta, kdy je holčička nespokojena sama se sebou. Vím přesně, do jaké doby bych se nikdy nechtěla vracet ­ na gympl a do svých třinácti.

Vy na sobě necítíte, že jste byla, dejme tomu, před dvaceti lety čipernější? Že jste dokázala nespat a prohýřit celou noc?
Ne. To ještě pořád dokážu! (S gustem upíjí šumivého vína)

Jste velmi známá, populární a výrazná. Těší vás, že kam vejdete, všichni vás ihned zaznamenají?
Trápila jsem se tím v osmnácti. Už tehdy se na mě totiž všichni dívali skoro stejně jako teď. Se svými proporcemi jsem už tenkrát vypadala nepřiměřeně a budila pozornost. Navíc jsem chodila nápadně oblečená. Nosila jsem černé peleríny a červené podkolenky, k tomu červené rukavičky... Mně se to líbilo. Malíři mě chtěli malovat, někteří lidé měli pocit, že jsem maškara. Jsem na pozornost zvyklá. To neříkám zpupně, spíš odevzdaně. Nevím, jak v textu zachytit ten pocitový odstín. Taky jsem dělala servírku, a to jsem kolem sebe v sále co chvíli slyšela nějaké poznámky. Teď se cítím líp, protože mám kolem sebe jakousi clonu ­ jako že nevidím a neslyším. A mám radost, když na mě někdo mile zakřičí. A je-li někdo obhroublý, tak ho přeslechnu. Samozřejmě vím, že kdybych se chtěla schovávat, nikdy se mi to nepovede. Ale už se tím netrápím.

Aspoň budu ležérní

Vedla jste čtrnáctideník a poté týdeník Story, dnes šéfujete časopisu Šťastný Jim. Proč jsou tyhle společenské tituly plné nejrůznějších klípků tolik žádané?
Populární jsou všude na světě, protože člověk nad nimi nemusí přemýšlet.

Četla byste některý z nich? Tedy ­ pokud byste v žádném nepracovala.
Jo, koupila bych si ho. V takovém časopisu nečtete, ale listujete jím. A koukáte na fotky, co mají lidé na sobě. Tím své duši neublížíte. (Mluví chladným tónem) Určitě jí uškodíte míň, než když si vezmete seriózní tisk, který vám podsune nějakou velmi špatnou myšlenku.

Dotkl jsem se vás?
Ne, proč? Časopis bych kupovala, protože jsem zvědavá. Právě na zvědavosti je jeho vydávání postaveno.

V bulvárním tisku se paradoxně hodně píše i o vás. Jak to snášíte?
Tak já vám povím, na co jsem háklivá. (Už se znovu usmívá) Na nějaké ankety popularity či krásy nebo čeho. Postaví mě do konkurence všelijakých ani ne missek, ale vicemissek. Šoupnou mě tam, ačkoliv jsem asi o třicet let starší. A pak mám nejméně bodů! To mě naštve. Co ony udělaly? ptám se sama sebe. Zatímco já už toho tolik napsala a natočila. Těch scénářů a knížek! Jenže vicemissky nebo méněmissky holt vypadají líp. Asi...

Paní Pawlowská, za deset minut jdete na scénu dalšího dílu Banánových rybiček. Nevadí, že jste vypila dvě skleničky sektu?
Nevadí. Vypila jsem tři. Aspoň budu ležérní.

HALINA PAWLOWSKÁ

Úspěšná moderátorka, spisovatelka, scenáristka a šéfredaktorka časopisu Šťastný Jim se narodila 21. března 1955. Je vdaná, má dceru Natálii a syna Petra. V dětství toužila být umělkyní, gymnázium ji nebavilo, na FAMU (scenáristika a dramaturgie) vzpomíná v dobrém: Střední školu bych už nikdy v životě nedokázala dokončit. Na vysokou jsem chodila ráda, ale vrátit bych se tam nechtěla."

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Viola Zinková a Petr Svárovský ve filmu Letní pohádka (1984)
Zemřela herečka Viola Zinková, babička ze Zdivočelé země

Ve věku 92 let zemřela herečka Viola Zinková, bývalá manželka divadelního režiséra Jana Grossmana. ČTK to oznámil její přítel Jan Šmíd. Působila v někdejším...  celý článek

Harvey Weinstein na Oscarech (Los Angeles, 2. března 2014)
KOMENTÁŘ: Já taky, pláče každá, jež šla s vilným producentem na pokoj

Americké sexuální harašení už haraší na mozku půlce světa. Nejen chlípný producent Harvey Weinstein, ale jak se nově ukázalo, i jeho bratr Bob Weinstein...  celý článek

Jennifer Lawrence ve filmu matka!
RECENZE: Hororová matka! vyvolá spíše dojem chaosu než děsu

Už od dob, kdy v roce 2000 vznikalo jeho Rekviem za sen, hledá Darren Aronofsky inspiraci v hlubinách podvědomí, kde se stýká strach s nepřiznanými touhami.  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Tyhle maminky na eMimino.cz jsou na tom stejně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.