Jistě, pro Pavla Kohouta je Pavel Kohout vždy dobrým tématem (viz Z deníku kontrarevolucionáře a "memoárromán" Kde je zakopán pes) – a není divu: jeho život je vskutku románovým tématem s prvky antické tragédie i commedie dell’arte.
A tentokrát se zdá, že víc než o vlastní prožitky sedmasedmdesátiletého autora jde o zúčtování s dobou a o obhajobu té části Kohoutovy generace, která kdysi dočasně podlehla mámivému volání "času, jenž voněl nadějemi", a pak to draze zaplatila. Druhá, nezvábená část, platila hned. A mnohdy hůř.
V této své další autobiografii, tedy v jejím prvním dílu končícím vyhnáním do exilu v roce 1979, se Kohout probírá svým životem od dětství přes válku a padesátá léta ke zlomům let šedesátých, k Chartě 77, k disentu. Ten text, v němž se nazývá postupně chlapečkem, poetou, dramatikem, spisovatelem, je elegantní jak benátská dýka a místy příjemně ironický.
Přispívá k tomu vyprávění ve třetí osobě, jež "kronikáři vlastního příběhu", jak se Kohout označuje, umožňuje uchovat si od "tématu" – to jest sama sebe – určitý odstup. Ale ta metoda je poněkud dvojsečná: neobdivuje se ten pán až příliš za svá pochybení i své úspěchy?
Pak si ovšem pamětník vzpomene, jak v roce 1963 při přijímacích zkouškách na novinářskou fakultu málem každý druhý psal o zjevení, jímž byla Kohoutova dramatizace Války s mloky, a přizná, že má na sebechválu právo. Ale proč třeba v pasážích o mladém brněnském literátovi Janu Trefulkovi, který ho svým článkem v časopise Host do domu na podzim 1954 svrhl z piedestalu nedotknutelného režimního básníka, nenajde ani slovo pro to, jakou nelibost mocných ta kritika Trefulkovi vynesla?
Přitom Trefulka tehdy prokázal službu nejen poetovi, ale i české kultuře druhé poloviny minulého století, neboť ta by bez Kohouta-dramatika a Kohouta-prozaika byla výrazně chudší. Básník Kohout jí nechybí.
Nezanedbatelnou silnou stránku nová Kohoutova kniha má: on sám tu celkem poctivě vylíčil své viny i své zásluhy. Ano, v mládí byl nekompromisním dogmatikem, což mu dodnes leckdo rád připomene. Ale už od druhé poloviny padesátých let patřil mezi ty, kdo prosazovali nezávislé kritické myšlení, a to nejen na divadle. A to, co se jemu a jeho rodině dělo z vůle normalizátorů v letech sedmdesátých – až po toho zavražděného jezevčíka jako memento: Takhle skončíš – mu snad nepřeje ani jeho největší nepřítel.
Pavel Kohout byl vždy kontroverzní osobností a rozporné reakce vyvolá i tato kniha. Ono je asi nejlepší ji prostě přečíst a moc u ní nepřemýšlet. A až potom se zamyslet nad dějinami dvacátého století a nad tím, co se dělo s lidmi, kteří je pomáhali vytvářet.
