Krásná paní ve svém zoufalství dál hledala útěchu u miláčka Valtra.
– Já se zblázním, teď ještě Turci, jak je to možné, kdo to dovolil, rozumíš tomu, Valtře? Ode dneška budem na náměstíčku se Suchomelovými a s panem Hedvábným poslední Češi… tak pojď přece ke mně, nenech mě samotnou!
Přestal s ranní toaletou a odpověděl mocným plácáním křídel. Když jí přistál na rameni, promluvil chraptivým hlasem, který nadevše zbožňovala.
– Rrrůžo! Rrrůžorrrůžo! Rrrrůžorrrůžorrrůžo!
Téměř milostně zavřela oči a rukou se lehounce dotkla drsného peří.
– Ano, to jsem já, tvoje Růža, a ty jsi můj kdo? no pověz, kdo můj?
– Valtrrr! Valtrrr! Valtrrr! liboval si pták ve zvučném písmenu.
– Jaký Valtr? no jaký? tak řekni, já to chci slyšet!
– Krrrál! Krrrál Valtrrr! Valtrrr Krrrrrrál!
– Ano, můj krásný, drahý, chytrý, dobrotivý král, král Krutibrko!
Jemně ho přitiskla k tváři a pak i líbla na zobák. Přitom dál sklesle pozorovala z okna, jak se tam vesele slaví ten pohřeb starého náměstíčka.
Hostinec U Malešíka se ukázal být základním kamenem hráze. Když z ní byl vypáčen, začala se celá rozpadat v kvádry. Některé odvalil příval hned, jiné se staly beranidly bušícími do hradby, která předtím odolávala bezmála sto let. Nejčastějšími auty se tu staly stěhovací vozy. Jedny odvážely zklamané Čechy, z druhých vystupovali natěšení muži, ženy i děti hovořící směsí jazyků, jaká kdysi rozkotala babylonskou věž, ale M. prý měla zachránit před osudem dávno zašlých obcí, jejichž původní plemena vymřela na obžerství a lenost. Po židovské a německé odtékala odtud teď i česká krev; věčná pumpa života ji však mocně nahrazovala cizí, aby obnovila ochablou sílu rychle stárnoucího města.
Krásná paní vzbuzovala obecnou úctu i tím, že se nestýkala s nikým, kdo se jí nepředstavil, což si jen málokdo troufl; zůstala proto mimo podezření z šíření klevet, ale také se nikdy nedozvěděla včas, co by ji varovalo. Další klamnou žárovkou víry z Čapkovy slavné hry se jí stala rodina, která s ní sousedila už v druhé generaci; řadu let se snažila dům po Němcích od obce koupit, až letos přikývla ředitelka stavebního odboru na úplatek. Suchomelovi byli mladí lidé s třemi malými dětmi a to byla kotva, na niž mohl být spoleh.
Pátky měly pro Krásnou paní zvláštní režim. Vymyla Valtrovu skleněnou koupelničku a nasypala mu zvláštní zob, jenž měl být elixírem papouščích životů. Plody balzamíny stály nekřesťanské peníze, ale měla o Valtra strach tím větší, čím víc ovládal slov. Vedoucí už zaniklého útulku opuštěných zvířat jí kdysi prozradil, že Němec-antifašista, který tu směl po válce zůstat a odložil ptáka k nim až krátce před smrtí, ho zdědil dávno předtím, než se české M. změnilo v prastaré město Třetí říše. Valtr svůj loajální původ potvrzoval tím, že k odposlouchaným německým slovům nepatřila Heil! a Hitler. U Krásné paní se v něm probudil vlastenec: zalíbilo se mu postupně na pětadvacet českých slov a ona se bála, aby se jeho křehký mozeček nespálil jako silně přehřátá žárovka.
I příští pátek ho proto ošetřila, rozloučila se na půl dne a před nákupem odjela na hřbitov vyčistit oba své hroby. Zakoupila je muži i otci v protilehlých koutech, aby jim starý občanský i lidský spor nekazil život věčný; na dvou lavičkách si vždy mlčky porozprávěla s každým o něčem jiném. Před konečnou stanicí ji tentokrát přepadl strach, zda doma neotevřela současně okno i klec. Dlouhá léta ji při každém větrání strašila výstraha, že cizokrajným opeřencům ulétlým z bytů do neznámé přírody hrozí zobáky místních rasistických ptáků. Od českých vrabčích prolétů čekala až mučednickou smrt.
Zůstala tedy v autobuse, který se po své trase vracel zpátky. Když vystoupila na náměstíčku, zastavil se jí dech. Její okna byla zavřená, ale před sousedním domem stál další stěhovací vůz. Blížila se k němu krok co krok v bláhové naději, že se rozplyne jako její časté sny. Jenže před dvěma chlapy vlekoucími k autu na kurtech harfu, na níž Suchomelova žena cvičívala doma, šel pozadu její muž a dirigoval je podobně jako hráče městského orchestru, který řídil. Když spatřil Krásnou paní, klesly mu ruce, jako by odklepal těžký kiks.
– Maestro… vydechla konečně, copak vy… se stěhujete?
– Ano, milostivá paní… ukázala se nám… narychlo možnost…
– Říkal jste přece… tvrdili jste s paní, že nikdy…
– Ano… říkali… tvrdili… ale… pak jsme uvážili… museli uvážit, že…
Jeho žena vyšla s taškami plnými drobných věcí a zůstala překvapena stát.
– Eliško… právě se tu paní doktorové snažím vysvětlit, proč se…
Obvykle milá žena byla z pocitu špatného svědomí přehnaně rezolutní.
– Tady není co vysvětlovat, paní Čechová, my jako umělci určitě nejsme xenofobní, to v žádném případě, ale naše děti si tu, víte sama! už nemůžou jít ani hrát, aby je někdo neokrad nebo nezbouloval, a vás nemůžem obtěžovat věčně!
Krásné paní se chtělo spíš hořce plakat než zbytečně se přít.
– Jistě byste odešla taky, nebýt ten dům váš! Nám tenhle naštěstí nestihli prodat, tak jsme si zatím najali byt v centru. Tam za dětmi můžete chodit dál.
– A tady, řekl její dirigent, máte přece ještě pana profesora, viďte!
– A hlavně vašeho Valtra, že! řekla harfenistka už v slzách, my všichni vás máme strašně rádi, jen proto jsme chtěli vám i nám tohle rozloučení ušetřit…
– Ano, řekla Krásná paní, děkuji, to od vás bylo moc ohleduplné…
A šla se rychle vyplakat domů.
Román na pokračování |
