Obce jsou jako lidé, rodí se, rostou, kypí silou, chřadnou a hynou. M. zažívalo teď podruhé v dlouhých dějinách královského města všeobecný vzmach, ale ne každý občan to vítal. Mnohým bohatě stačilo, co přežili: vyhnání Čechů a Židů Němci, návrat Čechů, vyhnání Němců Čechy a nenávrat Židů, příchod Rusů i jejich odchod. Nástup dalších řečí a ras, které tu neměly kořen, chápali na zlomu tisíciletí zprvu jako pomíjivý jev. Když čas náhle odhalil, že tím plíživě začalo nové stěhování kmenů, bylo na úspěšnou obranu pozdě.
Krásná paní snadno snášela Ne-Při-Způsobivé, protože ulicí většinou foukal vítr z jihu, odnášeje zvuky cizích kultur k řece Ř., která je spláchla do Němec. Snesla i Ukrajince, neboť v městském autobuse stavícím v rohu náměstíčka poslušně stáli nad místy pro staré či choré, a nadto hovořili povědomou řečí, v níž se nemohli domlouvat proti místním. Divné pokrmy Bosňana v někdejší lékárně ovšem neochutnala, on ji však přesto zdvořile zdravil lámanou češtinou. Nejvíc postihl Krásnou paní přechod koloniálu do rukou těch šikmookých lidí, kteří mluvili jako ptáci, a navíc je nemohla rozeznat.
Do krámku, v němž po letech nákupů znala nazpaměť polohu každé mrkve, už nevkročila. Časem si zvykla jezdit v pondělí a v pátek na hlavní náměstí v M., kde nákupní centrum sice stále měnilo název, ale vždycky v něm získala, co chtěla, líp a levněji než předtím ve své čtvrti. Ostatně pokud co zapomněla či se jí nechtělo vařit, zbýval tu ještě naproti ležící hostinec, jehož vchod zdobila prastará markýza s nápisem U MALEŠÍKA.
První Malešík se tu usadil v někdejší výletní hospodě za městem těsně před rodiči Krásné paní. U něho sedali nad plány příštího domu s architektem, od něho dostávala lízátka, když tam na zahradě pod kaštany končil nedělní oběd, při němž se zdravila česko-německo-židovská honorace. Druhý Malešík sem po válce přijel s jejím otcem hned za ruskými tanky, aby shodil nápis GASTHAUS PRIEBE a vyvěsil ukrytý štít; za třiadvacet let tu pak spolu s jejím otcem i mužem němě hrozil podobným tankům, které zavinily, že z úleku potratila. Malešík-vnuk nahradil původním štítem ceduli POHOSTINSTVÍ a zklamán revolucí ze sametu, trestal komunisty sám: odmítal jim nalít. Město se smálo. Když pak nechtěl obsloužit Romy, dostal od nich výprask a od města pokutu.
Poté, co prohrál poslední soud, zavřel. Štít nad vchodem však nechal viset a ten se stal pro sečtělou Krásnou paní onou žárovkou z Čapkovy hry o robotech, udržující světlo naděje. Tu živily i zprávy došlé od hostinského štafetou úst, že pokud se rozhodne začít jinde, prodá rodinný podnik v M. jenom do českých rukou, aby se předci neobraceli v hrobě. Onoho prvního jarního dne, kdy ráno poprvé vyhlédla z okna, spatřila Krásná paní dva muže vcházející do hostince, jehož dveře zely zas vábně dokořán, odhalujíce vstupní chodbu.
– Valtře, zvolala, Malešík znovu otevřel, dneska nemusím vařit oběd, hned to jdu říct dolů panu Hedvábnému a dneska ho tam pozveme, co říkáš...?
Muži však vzápětí vyšli ven a nesli kovové žebře, které opřeli o zeď k oběma koncům štítu.
– Ale to jsou přece dva z těch Ukrajinců, podivila se, vystupují vždycky u čističky, nevíš, proč jsou dnes tady? Ach, vždyť je neděle, tak to si přivydělávají, Malešík dává lokál do kupy a začal správně od markýzy, potřebovala dávno umýt, nemyslíš taky, Valtře?
Přitiskla tvář k oknu, které kvůli němu nesměla otevřít, a zahlédla na chodníku souseda, jenž obýval vedlejší domek po Němcích patřící městu.
– Pan Suchomel se už taky těší, pořád nás strašil, že Malešík za dobré peníze prodá i McDonaldům, ale to by nám nikdy neudělal, Valtře, viď, umoudřil se a začne nalévat všem, stačí přece, když trošinku zdraží, většina lidí z našich bývalých domů má hluboko do kapsy, začnou chodit jinam, ne?
Ohlédla se. Miláček spal. Rozhodně ho nechtěla budit, takže po špičkách zamířila ke schodům do přízemí, když tu ji zastavilo mocné a dlouhé hřmění. Bezmračné březnové nebe nemohlo zplodit hrom, vrátila se tedy kvapně k oknu. I přes sklo bylo slyšet, že si Ukrajinci na žebřích cosi hlučně vyčítají a svalují vinu jeden na druhého. Starý vývěsní štít vyháknutý ze závěsů musel jednomu z nich vyklouznout z ruky a při dopadu vydal ten táhlý dunivý zvuk. Vzbudil i Valtra, ospale mžoural, a měla si tedy komu stěžovat dál.
– Bože, tak on prodal, ale komu? V centru se teď zakupují Němci, Němec by nám už taky nevadil, že, my oba německy umíme, není to tak?
Muži skončili půtku, zmlkli, slezli, zvedli spadlý štít pod pravé paže a srovnali krok, když jej vnášeli chodbou do lokálu. Žebříky nechali stát. Zakrátko přinášeli stejně velký předmět přikrytý prostěradlem.
– Valtře, ten nový majitel nechal udělat markýzu stejně velkou, aby mohl užít původní skoby, že tak šetří, se mi nezdá, snad nesníží cenovou skupinu…?
Napjatě sledovala, jak oba muži tentokrát přeopatrně zvedají těžký štít jednou rukou, když se druhou museli držet žebře. Stoupajíce opatrně přisunovali nižší nohu k vyšší, než na povel staršího riskli další krok. Úplně nahoře si chvilku odpočali a opět současně navlékli závěsné kruhy na staré háky. Pak mladší slezl a vešel dovnitř, zatímco druhý trčel ve výšce dál.
– Můžeš mi vysvětlit…? začala Krásná paní, ale zmlkla.
Z lokálu vyběhl houf žen, v ruce hadry a košťata, na hlavě upnuté šátky. Statný chlap a dva černovlasí mladíci nesli tácy lahví s kolou. Třetí i kazeťák vyhrávající melodii, která jí zněla jako vábení vlků. Muž na žebříku zvolna stáhl plátno. Na štítu zářila modrá mešita s minarety a zlatý nápis ISTANBUL.
– Machometáni! vykřikla Krásná paní, co budem dělat, Valtře?
Neodpověděl žádným z třiceti pěti českých i německých slov, která uměl, protože si zobanem právě čistil levé podkřídlí.
