Po rozsáhlé výstavě ve zlínském Domě umění ke konci loňského roku má zlínské publikum opět možnost setkat se s pracemi „umělce bez kompromisu, outsidera z přesvědčení", uhrančivého Pavla Brázdy.
V listopadu loňského roku při společné expozici se svou ženou Věrou Novákovou vystavil především díla z padesátých a šedesátých let a pouze naznačil, kudy se ubírá jeho tvorba současná.
Tentokrát v komorním prostředí Kafírny Archa předstupuje před diváky v plné síle a s rozkoší sobě vlastní doslova zaplavuje stěny kavárny padesáti pěti xerografiemi. Pochopitelně je to jen pouhá desetina toho, co se objevilo v zimě na výstavě v Mánesu, ale vzhledem k miniprostoru Kafírny i tento malý fragment je strhující.
Čtyřiasedmdesátiletý Pavel Brázda ani tentokrát ve Zlíně nebilancuje, neshrnuje svoji dosavadní tvorbu. Právě naopak. Tak jako po roce 1948 a další dlouhé desítky let s vědomím tehdejších poměrů samozřejmě přijímal své postavení mimo oficiální kulturní dění, stejně i nyní, chápaje svou situaci s nezkrotnou vášní, až s umíněnou vehemencí, kráčí vstříc novým projektům.
Bez sentimentu navazuje na svá starší témata, vrací se zpět k dříve rozpracovaným dílům. Ovšem činí tak zcela současně.
Od samého počátku jeho tvorby provokoval Brázdu technický pokrok jako podstatný element lidského vývoje. Naprosto přirozeně vytváří novou grafickou techniku - xerografii. Kdy v první polovině devadesátých let experimentoval s její černobílou podobou, aby pak později v polovině druhé zaplavily tváře a postavy na Brázdových obrazech charakteristické latexové barvy.
Autor však postoupil ještě dál a tyto barevné kopie na barevných papírech všelijak vystřihuje a lepí na jiné barevné papíry. Vytváří tedy za pomoci strojů a rukou koláže, do nichž dokonce občas vkládá i text.
Množství pestrých grafik naplňujících stěny Kafírny Archa vizuálně splývá v jeden efektní celek, který zdánlivě popírá samostatný smysl jednotlivých záznamů.
Ovšem to by nebyl Pavel Brázda bez svých kouzelných příběhů, sarkastických hříček a melancholických her. Člověk a jeho úděl je hlavním hrdinou Brázdova divokého reje.
Za ďábelským šklebem celé instalace schovává se obyčejný člověk hledající sama sebe. Ať je to bába s dědkem, žena balancující na mužově protáhlém nose, nebo chlap u piva, jehož hlava splývá s kulatým sluncem. Stále je to ten odvěký lidský příběh o odvaze a strachu, o konání a nekonání, o životě a smrti.
Výstava potrvá do 15. května.
 Xerografie Pavla Brázdy ve zlínské Kafirně Archa |
 Xerografie Pavla Brázdy ve zlínské Kafirně Archa |
