V Národním za sebou máte první sezonu. Jaká byla?
Fajn. Přiznám se, že po těch posledních třech letech ve Vinohradským divadle jsem úplně u vytržení z toho, jak může divadlo fungovat. Jak se vedení snaží, aby herci k divadlu přilnuli. Což takhle bylo ve Vinohradském divadle kdysi, ještě za Jiřinky Jiráskové, která byla duší divadla. Teď už ale to divadlo opustil i pan Preiss, paní Dana Kolářová nebo Jaromír Meduna a další skvělí herci.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Dá se ještě podle Pavla Baťka zlatá éra Vinohradského divadla vrátit? A byl on sám už někdy během herecké kariéry bez rolí? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Co vám vadilo?
Nelíbila se mi jistá neupřímnost zaměstnavatele, které si naopak v Národním divadle cením. Když se tam někomu něco nelíbí, tak přijde a třeba řekne: „Koukej se srovnat, nebo už nedostaneš roli“, namísto věty: „Nebojte se, počítá se s vámi.“ Jenže pak vám dojde, že si tu a tam zazkoušíte něco malého, nebo nezkoušíte celý rok.
A bavil jste se o tom s vedením Vinohradského divadla?
Ano, ale přišlo mi, že tam vedení nemá moc rádo, když člověk říká své názory nahlas. A nelíbí se mi model, kdy podnik vyžaduje loajalitu, ale o zaměstnance se moc dobře nepostará. Tak to vnímám já.
Po jedenácti letech tam jsou to poměrně ostrá slova. Mrzí vás to?
A to jsem tam byl ještě krátce oproti jiným. Samozřejmě, že mě to mrzí. Když jsem tam nastupoval, byl jsem hrdý na to, že jsem členem souboru. Ne každý měl to štěstí stát na jevišti po boku Jiřinky Jiráskové a takových mistrů.
Byli jste s Jiřinou Jiráskovou přátelé?
Troufám si říct, že ano. Hlavně v posledních letech jsem ji hodně navštěvoval. Pro mě je hlavně cenné, že jsem ji mohl poznat a bavit se s ní o velmi osobních věcech.
