RECENZE: Paulo Coelho znovu káže. Tentokrát v autobiografickém Hipíkovi

Paulo Coelho se vrátil do mládí. Knihou Hipík se snaží oživit čas, kdy světu chtěly vládnout květiny, zvonové kalhoty a sdílená láska. Bohužel zase káže a zapomíná vyprávět.

Spisovatel Paulo Coelho natáčel v Praze reklamu. | foto: Michal Šula, MF DNES

Brazilský spisovatel Coelho navštěvuje Evropu dlouho a rád. Do Prahy poprvé zamířil v 80. letech se svou manželkou. Silný dojem v něm tehdy zanechal tajemný malíř, kterého potkal ve Zlaté uličce. Během své návštěvy v roce 2016 se jej pokoušel najít a nakonec se povedlo.

Obálka knihy Hipík

Stejně se pokoušel najít i dávnou přítelkyni a lásku, Holanďanku Karlu, s níž prožil krátký románek v duchu dobového hesla Lásku, ne válku. To už se ale nepovedlo. Věnoval jí proto alespoň knihu. Jejich společnému hledání sebe sama a hlavně víry, která by je mohla spasit.

Coelho se jako mladík v 70. letech vydal do Evropy navštívit tehdejší centra volnomyšlenkářského stylu života – Amsterdam a Londýn. Britskou metropoli však vynechal, setkání s Karlou jej totiž zavedlo do kouzelného autobusu, jehož cílová stanice se nacházela v dalekém Káthmándú. Místě, po jehož poznání toužilo a stále touží mnoha mladých v cestě za vnitřním klidem.

Jestli tam Coelho dojel, či nedojel, už podstatné není. Pro čtenáře ani vyprávění. Jestli totiž Coelho svým příběhem potvrdil jedno z klišé, pak je to známé „cesta je důležitější než cíl“. Změnila život jemu, Karle i jiným cestujícím. Snad nejvíce Francouzi Jacquesovi, který vyrazil za dobrodružstvím i s dcerou. Proč? Po letech úspěšného obchodování v kosmetické firmě došel prozření: poté, co snědl ústřici a málem zemřel na anafylaktický šok.

Hipík

55 %

Paulo Coelho

přeložila Jaroslava Jindrová

Argo, 2018, 264 stran

Tím bohužel výčet kvalit knihy pomalu končí. Snad ještě zamrazí sugestivní výklad rozhovoru se závislým na heroinu, který se oddaně smiřuje s pomalu se blížící zlatou ránou. Pak už opravdu přichází tvrdá kocovina ve formě autorových zdlouhavých kazatelských monologů na téma štěstí a nalezení klidu a míru, ze kterých bolí hlava víc než z nepovedeného večírku. 

Právě kázání jsou vlezlým parazitem románu, jenž jej nakonec postupně rozkládá a zabíjí. I vzpomínky na své mládí bohužel musel Coelho zabalit do lesklého celofánu zdobeného učením Háre Kršna a súfismu. A pro čtenáře je to značně únavné.

Místo okázalých vyjádření „Poutníku, uvědom si, co máš kolem sebe“ by se mohl Coelho soustředit na solidně načaté vyprávění. Jenže upozadit své ego a pravdu nedokáže ani v jedenasedmdesáti letech. Škoda.