RECENZE: Paul Weller sumarizuje to nejlepší z britského kytarového popu

V písničkách Paula Wellera je zachycena esence britského písničkářství. Zdánlivě prosté, přesto úchvatné melodie, naprosto civilní a neokázalý přístup k věci. Typická ostrovní zasmušilá atmosféra, ohromné kouzlo osobnosti. Zkrátka machr.

Jeho skladatelský talent mě fascinuje už od dob, kdy působil ve skupině The Jam, a písničky Town Called Malice a Going Underground si pouštím, kdykoliv potřebuji vzpruhu. Wellerovy skladby, a platí to samozřejmě i pro novinku On Sunset, jsou obdařeny ohromným kouzlem, které vás přinutí se podvědomě narovnat, napřímit hřbet a jít do života naplno. 

Je to hudba tak ryzí, samozřejmá, jako kdyby tu s námi byla odjakživa. V těch skladbách je kus DNA každého, kdo chce a umí naslouchat a něco si z hudby skutečně vzít.

Provařené klišé o „léty vyzrálé kvalitě“ si přečtete v každé druhé recenzi na album „zasloužilého umělce“, ale On Sunset přesně taková je. Poslechněte si pečlivě písničku Baptiste nebo ještě lépe Old Father Thyme. Velkolepý, až barokně košatý pop, propracovaný do poslední noty.

On Sunset

85 %

Paul Weller

Tady sedí všechno. Přitom je to stále svěží hudba, bez unaveného patosu a trapného sebedojímání. S každou další skladbou je deska lepší a lepší. Paul Weller stále skvěle zvládá stavbu písniček a jejich gradaci, v tom byl vždy jedinečný. Příkladů tu najdete hned několik, třeba nádherně vystavěnou Village nebo napjatě znějící More s dramatickou smyčcovou mezihrou. A podobných chuťovek je na téhle hudební hostině spousta.