RECENZE: Paul Simon na albu Seven Psalms snově rozjímá o víře

Spíše než klasické písničkové album vydal písničkář Paul Simon v podobě Seven Psalms půlhodinovou hudební disputaci o víře. Ale nic na způsob kazatelského memorování.

Patnáctého ledna léta páně 2019 se Paulu Simonovi zdál sen, v němž mu kdosi sdělil, že pracuje na skladbě s názvem Seven Psalms. Byl to dle jeho vlastních slov sen nesmírně silný a sugestivní. Vnuknutí, ať už přišlo odkudkoliv, vzal zpěvák a skladatel za své a dílo s tímto názvem skutečně natočil a vydal. Jedná se o půlhodinovou píseň, spíše symbolicky rozdělenou do sedmi částí. Ano, sedm žalmů.

Subtilní, komorní a éterická nahrávka, postavená zejména na zvuku akustické kytary a Simonově křehkém hlasu, je čímsi na způsob tichého dialogu jednak se sebou samým, jednak s tím, co nás přesahuje.

Ať už tomu říkáme cokoliv. Hudba plyne tak lehce, jako kdyby ji Paulu Simonovi „kdosi“ diktoval a on jí dal finální podobu.

Základním stavebním kamenem tvorby Paula Simona byla vždy písnička postavená na silném melodickém nápadu. Jen pro pořádek, řeč je o člověku, který ve dvojici s Artem Garfunkelem daroval světu písňové klenoty jako The Sound Of Silence, I Am A Rock, Mrs. Robinson či Bridge Over Troubled Water.

Co se jeho sólové dráhy týče, stačí vzpomenout skvostné album Graceland z roku 1986, na němž svou typickou melodiku s dodnes uchvacující lehkostí a samozřejmostí propojil s prvky world music.

Seven Psalms vyšlo sedm let po albu Stranger To Stranger, do té doby posledním, na němž Simon představil nový materiál. O dva roky mladší deska In The Blue Light obsahovala opětovně nahrané méně známé skladby z jeho katalogu.

Z poslechu novinky je patrné, že ji Paul Simon nezamýšlel vydat, nepředcházela jí žádná pečlivá příprava. Tóny a slova se na posluchače snášejí lehce a spontánně, jako kdyby poletovaly prostorem a čekaly, až je někdo opatrně chytí do dlaní a zaznamená na album.

Seven Psalms

80 %

Paul Simon

Vyloženě „návod k použití“ nejnovější Simonovo album nepotřebuje, přesto je dobré si uvědomit, že by bylo chybou k němu přistupovat jako k tradiční písničkové desce a chtít od ní nedočkavě zpěvné melodie na první dobrou.

Jakkoliv jsou na ní patrné drobné střihy mezi jednotlivými částmi, je užitečné a potřebné ji vnímat jako celek a všímat si, jak se hudba proměňuje, vyvíjí, nabaluje na sebe další nástroje, občas zabloudí do bluesových vod a takto osvěžena plyne dál.

Není zde nic na způsob refrénů, přesto se některé motivy opakují a vracejí. S každým dalším přehráním výrazněji vyvstanou obrysy jednotlivých písní a vyjeví se pasáže řekněme chytlavé, které nenásilně zvou k dalšímu poslechu. Jinak je to pochopitelně deska „antihitová“.

Seven Psalms vrcholí stejným melodickým motivem, jakým začíná. Deska je prodchnutá smířlivostí, nadějí, ale i pochybnostmi. Jako každá dobrá hudba nedává jednoznačné odpovědi, ale nenásilně přiměje vnímavého posluchače, aby si z ní vzal, co je pro něj důležité.

RECENZE: Paul Simon na hity kašlal, ale stejně zvedl lidi ze sedadel

Těžko říct, jestli jednaosmdesátiletý Paul Simon ještě někdy vydá další řadovou desku. Ale dávalo by dokonalý smysl, pokud by Seven Psalms měla být definitivní tečkou za jeho diskografií.