Viděla jsem malované stromy a balvany, nafouknuté míče ve stromech, sochy vykopané ze země. Taky přechod v lese vzorně vyvedený na spadaném listí nebo bíle obkreslené linie rozpadajícího se bagru. Bylo to bláznivé, dětsky hravé, přitom dokonale promyšlené. Až mrazivě fascinující na nich ale byla jiná věc: v době, kdy jsem se díly bavila na fotkách, už dávno neexistovala.
Vám nevadí, že tu vaše díla nebudou navždy?
Nevadí, za miliardu let tu stejně nebude nic. Pomíjivost ovlivňuje všechno, co děláme a pro mě je to leitmotiv, který provází většinu věcí. Dělám nejen
po Čechách, ale i hodně po Evropě. Minulý rok jsem byl měsíc a půl na cestě do Santiaga de Compostela, ale pojal ji po svém: ujel jsem přes devět
tisíc kilometrů, objel jižní Evropu a cestou na chvíli přetvářel místa, která jsem našel. Třeba v Pyrenejích jsem lezl jsem po horách a našel starý traktor, zrezivělý opuštěný, vlastně vůbec nechápu, co tam dělal a jak se tam dostal. Šel jsem pěšinkou pro jednoho, v půlce hory tohle. V Portugalsku jsem zase na jedné křižovatce našel vyhořelou fabii, ve Španělsku lesní spáleniště. Tyhle situace mě nutí k akci.
Zkoušíte najít majitele?
Ne, neptám se. Barvy jsou biologicky odbouratelné, certifikované, používají se na trávníky fotbalových hřišť. Nejsem vandal, ani nechci ničit cizí majetek,
podle toho si místa i objekty vybírám. I prostorové realizace jsou jen dočasné instalace. Třeba nafukovací míče, které jsem natřel načerno a fotil mezi
stromy, jsem odvezl, nenechávám po sobě bordel. Buď to zničím sám, nebo to oprší a vyhnije.
Zajímají vás reakce těch, kteří vaše věci najdou?
Ty se většinou nedozvím. Vyhledávám místa tak, abych měl šanci něco udělat. Taky mě ale občas někdo vyhodí. Někdy se stane, že nestihnu ani začít.
Odkud vás vyhnali?
Třeba z jedné ruiny ve Španělsku. Když jsem tam přišel, připravený, s barvou, byl tam zrovna majitel.
Neřekl jste mu, že jdete zhodnotit jeho ruinu?
On neuměl anglicky, já španělsky, snažil jsem se mu vysvětlit, co tam dělám. Spíš než ruina to byla hromada suti a nepřál si to, ani když pochopil, že je to dočasné. Byl to jeden z mála případů, obvykle pracuju s přírodou nebo s objekty v pozdní fázi rozkladu, u kterých jen na chvíli využiju jejich potenciál.
V Andalusii jsem našel opuštěný lom, kde byl skanzen převrácených aut, buldozery, náklaďáky, bagry, všechno zarůstalo desítky let. Tam bych mohl pracovat měsíc a nikomu by to nevadilo, byl to šroťák. Objevil jsem ho ale až dva dny předtím, než jsem potřeboval jet dál, tak jsem udělal aspoň buldozer a nechal to být.
Výsledkem tohoto dočasného umění je fotografie? Tedy pokud se mi nepoštěstí najít v lese přechod.
Výsledkem je skutečně jen dokumentace činu, a to se vracíme k pomíjivosti. Je to taková zenová tvorba. Třeba svou poslední výstavu v galerii UFFO
v Trutnově jsem nazval „Místo činu“. Částečně má čin ilegální charakter a pro mě je důležitější než vlastnit hmotný výsledek originálu. Dokumentární
záznam mi stačí.
Jenže lidé chtějí umění vlastnit.
To bych asi zabrouzdal do kritiky, ale výroba bezmyšlenkovité hmoty hýbe světem a mně se nechce k tomu přispívat. Většina lidí se celý život honí
za tím, aby tady zanechala stopu, která je přežije, pokud možno co nejhmotnější a nejtrvanlivější. To je velmi egoistický přístup. Třeba životní filozofie amazonských indiánů je založena na opačném principu, žijí tak, aby po nich nic nezůstalo, takže ani nic moc nevlastní. To mě velmi oslovilo. Pomíjivost je pro mě výchozí trvalá hodnota, která nikdy nepomíjí. Jakmile vytvářím hmotné objekty, okamžitě začnou mít komerční charakter.
Na veletrhu Art Prague jste ovšem svou „půlku auta“ prodal ještě před vernisáží. Co je první otázka nového majitele takového objektu?
Zajímá je příběh, chtějí si povídat a dozvědět se, jaký svět vytváříte, co je v té věci zakódováno a do jaké míry je v ní obsažen autor nebo jeho názor. To je to, co kupují, ne až tak hmotu, ale vás, vaši zkušenost a vhled. Snažím se pracovat vědomě, proto si ke všem projektům píšu i texty, snažím se svou práci formulovat do slov, do jazyka. Na výstavách se sice často osobně setkáte s autory, ale buď nejsou komunikativní, nebo vám nedokážou sdělit, co dělají. Nejčastější odpovědí je, že je to baví, že se jim to líbí, že měli nějaký pocit, ale to většinou není přínosný rozhovor, který by mohl být obohacující, taky často záhy končí.
Čím to je?
No ono to dost bolí. A navrch můžete slovním doprovodem sebe a svou práci shodit. Jako člověk tím odhalujete i svoje minusy a nedostatky, čehož se lidi
spíš bojí. Proto je tu drtivá většina mlčících umělců. Často čekají na divákovu interpretační fantazii a pozitivní odezvu „to se mi líbí“. Jenže pro mě to k dílu prostě patří, stejně tak jako k němu patří jeho autor. Je jeho neoddělitelnou součástí.
Není doslovnost až příliš kontrastní k pomíjivosti?
Nejde o doslovnost, spíš odhaluju okolnosti vzniku, o tématu, které dělám, si chci povídat. Ukazuju tím ale i postoj, jaký zaujímám k umění, ke společnosti,
k věcem, které dělám a k sobě. A taky do jaké míry to ovlivňuje moje ego. Když se podíváte na výstavu ve Veletržním paláci, každý chce ukázat,
podívejte tady jsem a tuhle velkou věc jsem udělal já. Je to dětský model získávání si pozornosti. Taky mám tyhle sklony, je to boj s vlastním já. Tvorbu
ovlivňuje míra přijetí sebe sama. Lidi mají potřebu být přijati okolím v rovině toho, co dělají. A uznání od okolí může deformovat to, co děláte, stejně jako
peníze. Proto mám potřebu uchopit tvorbu vědomě a některé věci si přiznat. Pak s nimi teprve můžu pracovat.
Čtení o PrazeVýtvarníka Patrika Proška jsme vyzpovídali pro lifestylový měsíčník CityLife, který je luxusní pražskou přílohou MF DNES. Noviny včetně magazínu si můžete koupit zde. |
Jak potom snášíte reakce okolí, které vám píše, že možná ničíte krásné staré obrazy?
Snáším. Kdybych je nesnášel, znamenalo by to, že dostatečně nevím, co dělám, že si to nechám vymluvit a že budu dělat to, co si myslí ostatní, že
je správné. Tím pádem přijde úspěch, společenské uznání a peníze. Být úspěšný je totiž strašně jednoduché, mnohem těžší je být prospěšný. Úspěchu můžete jít naproti tím, co se líbí. Má jednoduchý vzorec a bohužel často nejde ruku v ruce s prospěšností. Rád bych se dopracoval k tomu, že budu prospěšný. Umění tu není od toho, aby bylo hezké.
Jenže když si pořídíte „něco domů“, musí se vám to přece líbit, nebo být aspoň sympatické, ne?
Dobře, ale to pak můžeme i umění kategorizovat. Například obývákové a ideální. Máme skupinu, Reprezentace se jmenuje, kde se s přáteli často
bavíme o ideálu umění, co kdo z nás dělá a proč. Je to velmi kritické prostředí, z něhož práce nikoho z nás nevychází dobře. Jenže taková diskuze člověka neustále nutí přemýšlet. Žádná kritika by neměla rozhodit svět, který vytváříte, pokud stojí na vědomém základu. Představuju si tvorbu jako kouli nebo planetu, kde každé to dílo je průhledem na jádro, které ji pohání. Vědomí je její ochranná atmosféra, která nedovolí, aby kritika zničila nebo transformovala její ekosystém. Obecně většina obývákového umění je spíše zdvořilostní a mainstreamové, založené na fenoménu chtíče a vizuální líbivosti. Taky je většinově chápáno jako dekorace, to nemá s ideálem nic společného.
Nové objekty vytváříte i ze zmíněných obrazů, u nichž zamalujete část na černo a na části bílou barvou zvýrazníte praskliny, které vznikly časem. Vidím správně pokračování pokreslených strojů, stromů, listí?
V něčem ano, pokračuju v linkování. Sháněl jsem obrazy, které budou hodně pastózně malované, ty, kde je jasný rukopis člověka, kde vidím, jak modeluje barvou a štětcem nebo špachtlí. Původní záměr byl přetřít půlku obrazu černou a vytáhnout tak autorský rukopis. Barvy, které vytváří iluzi obrazu bych potlačil a dostal se do pozadí umělce, ukázal jeho tahy. Musíte si pak domyslet půlku obrazu. Jenže žádný takový jsem nesehnal. Získal jsem ale jiné zničené obrazy, kde jsem mohl stejný princip využít, a vytáhnout bílou čarou tahy času. Základem k nové obrazotvornosti byla jejich zničenost.
Nakolik byly důležité sakrální motivy?
Pracoval jsem s nimi rád, protože k náboženství nemám nijak zvlášť dobrý vztah, takže mi nevadilo je takhle zrasit.
Kde je hledáte?
Tyhle jsou od kamaráda, který vyklízel půdu. Byly shnilé a dal mi je, protože jinak by je spálil. Takže já je vlastně zachránil, ne že jsem je zničil, zachránil jsem je před spálením a využil jejich potenciál.
Patrik Proško (42)Absolvent VŠUP Praha, obor sochařství v atelieru prof. Vratislava Karla Nováka. Zabývá se hyperrealistickou sochou, uměním ve veřejném prostoru, 3D instalacemi, malbou, nebo uměleckou proměnou exteriéru. „Profesí jsem sochař, což mě živí, dělám například vědecké rekonstrukce zvířat. Jenže sochařina je dost těžkopádná a co se týče postupů, je to materiálová alchymie. Malováním v přírodě a instalacemi se z toho chci spíš odlehčeně vymanit a získat odstup.Říkám tomu lehkopádnost.“ |
Máte to skvěle zargumentované.
Je to pro mě důležité. Samozřejmě, lidi mi psali, ty jsi špatný, zničil jsi obrazy. Jenže já je nechal zakonzervovat u restaurátora, protože se rozpadaly
a nedalo se jich už skoro ani dotknout. U kunsthistorika jsem zjišťoval, jestli nemají nějakou hodnotu. Řekl mi, že autora nepodepsaného obrazu nezjistíme, ale podle toho, co vidí, jde spíš o lidovou tvořivost člověka bez akademického vzdělání. Nemusím se prý bát, že bych ničil kulturní dědictví lidstva.
Kde by byla hranice, že byste se do nich nepustil?
To je i pro mě otázka: jakmile je obraz podepsaný, už nemůžu? Ještě jsem hranici nenašel, ale když ji budu pokoušet, pravděpodobně se dostanu do problémů. Záleží na tom, do jaké míry bych byl schopen jít do takového boje. Aj Wej Wej rozvířil podobnou diskusi, když demonstrativně rozbil tisíc let starou čínskou vázu. A pak byl pod obrovskou palbou, i když je otázka, do jaké míry to byl fake.
Není to jenom strašně jednoduchý způsob, jak přitáhnout pozornost k tomu, co dělám?
Může to být marketing, takových provokatérů je dost i v Čechách. Ale pořád se přetřásá otázka, co umění ještě je a co už není. Vnímám dva přístupy.
Lidi, kteří se snaží věci poznat do hloubky, čímž jsou ale víceméně na jednom místě, a lidi co zase potřebují jít do dálky a zanechávají své poznatky na povrchu. Ale ani chůze po povrchu nemusí být nutně špatná, zase rozšiřuje ty hranice jiným směrem. To je asi i můj přístup, pořád mám potřebu poznávat něco nového, dalšího, mapovat nové prostory a hranice.
Přijde vám krása jako přežitek?
Účelově samovolná ano. Žijeme v překrásné době, kde všude kolem na nás útočí dokonalá krása v podobě vizuálního smogu, který ale nikoho nezajímá. Krása už je dneska marketingová nauka. Proto jsem říkal, že umění není od toho, aby bylo hezké. To by bylo příliš málo. Většina lidí obdivuje a cení, když někdo něco umí, když má někdo talent. Ale ukazování talentu je spíš takový cirkus, mainstreamová atrakce. Pro mě je formální talent málo a dělám ho už jen za peníze, sám od sebe chci víc. Zajímá mě, co je za ním, nač ho můžu využít a co je za jeho hranicemi. Mohl bych sám za sebe dělat krásné realistické sochy a rozvíjet svou profesi, ale přijde mi to zbytečné a z hlediska umění přežité. Sochy mě živí, ale je to řemeslo stejné jako třeba zámečník. Naučil jsem se to a teď jej dělám na zakázku. Snažím se rozlišovat, umění je pro mě spíš o myšlení než o tom, udělat krásnou věc.
