Vychází ze skutečného příběhu, jehož přepis lze shrnout slovy: desetiletá dívka zanedbávaná vlastní matkou unesla dvě miminka, aby si se stejně osamělým kamarádem vytvořili iluzi náhradní rodiny.
Dojetí zaručeno, zvláště když se do strachu o starší i menší děti stále vkrádá podprahové vědomí „to se doopravdy stalo“. Ovšem režisérka Iveta Grófová si realitu uzpůsobila a zlyrizovala. Což ve výsledku znamená několik sporných bodů.
V prvé řadě snímek zrazuje jeho dramaturgická stavba. Prakticky dvě třetiny času se totiž dopodrobna kreslí dívčina osamělost a její neopětovaná příchylnost k vlastní nezralé a nezodpovědné matce, která se vyžívá v pokleslých večírcích s pochybnými známostmi. Na klíčový akt, tedy soužití dětí s ukradenými dvojčaty ve starém zahradním domku, zůstane málo času – a když člověk čeká řešení i rozhřešení, dostane se mu poetické metafory.
Navíc sociální kresba prostředí je podobně jako v režisérčině prvotině Až do města Aš takříkajíc „přepálená“. Ze skutečnosti si bere výhradně výsek, který se jí hodí. Nic a nikdo se tu nepředkládá jinak nežli v extrému. Ze zmaru špinavé domácnosti s nemohoucí babičkou a věčně flámující matkou se malá hrdinka dostane buďto do stejné bezútěšné komunity na nádraží, kde jí kočárek se svými potomky svěří žena zpíjející se v místním bufetu, nebo naopak do strašidelně sterilního bytu svého kamaráda, kterého zjevně zámožní rodiče nechávají napospas školní šikaně a bojovým počítačovým hrám.
Nicméně na rozdíl od debutantského příběhu prostitutky tentokrát režisérka šetří okázalou hysterií a velmi příjemně také slovy. Oba dětští představitelé hrají skvěle a film obsahuje několik okamžiků, kdy se zatají dech. Třeba když dívka riskuje skok z výšky do vody jen proto, že se k ní matka lovící na koupališti partnery schválně nehlásí. Také když v nemocnici není její maminka schopna jediného doteku odpuštění a smíření s babičkou nebo když trvá na tom, aby jí dcera říkala „kámoško“, zatímco děvče tak zoufale potřebuje obyčejnou mámu.
Rovněž na ostrůvku dvou malých vyděděnců, v bezmála trnkovské zahradě za dočasné letní idyly, se dostaví dva silné momenty. Jednak chvíle školaččina prozření, kdy si sama náhle neví s nemocnými miminky rady a octne se tak blíže pochopení své rodičky, jednak úsměvná proměna věčně podceňovaného otloukánka v důležitého ochránce improvizované vlastní rodiny.
Bezelstná vážnost, s níž děti plánují svou budoucí svatbu, pochovávají kočku nebo zvažují, jestli se dá vysypaný sunar nahradit moukou, je pochopitelně dojemná, ale bez nátlaku, protože tady vládne jejich pohled a jejich svět. Zatímco uměle lyrizované pasáže včetně opakovaných záběrů pod vodou zase už spadají do výbavy režijních ozdob, bez kterých by se Pátá loď klidně obešla – podobně jako bez banálních sociálních rekvizit.
