Pan Smith má hotovo. A co dál?

  • 1
Psal se rok 1979, když skupina The Cure debutovala deskou Three Imaginary Boys. Následovala dráha, která zanechala v pop-music nepřehlédnutelnou stopu. Dneska je hlavní figuře The Cure, Robertu Smithovi, pětačtyřicet a kapela před pár týdny vydala novinku - eponymní album, tedy nazvané The Cure.

Jestliže se dá v souvislosti s albem The Cure hovořit o něčem novém, pak o tom, že skupina vyměnila vydavatelství. Firmu Fiction, u níž kromě prvního singlu vydala všechny další nahrávky, nyní vystřídala společnost Geffen Records.

Album však dále stvrzuje trend patrný více než deset let: písně The Cure jsou okamžitě rozpoznatelné, což sice ukazuje na typický sound, ale také na stagnaci. Projděme historii téhle kapely, abychom se nakonec vrátili k její letošní desce.

Trilogie I - fascinující temnota
Debut Three Imaginary Boys dnes vyjevuje, kterak The Cure do sebe vstřebávali punk, ale i skupiny jako Joy Division. Moc se to však nevedlo; například coververze Hendrixovy skladby Foxy Lady zní velmi legračně. Přesto nelze pominout písně jako Killing An Arab (inspirovaná Camusovým románem Cizinec), Boys Don't Cry či Jumping Someone Else's Train z prvních singlů, které se však objevily pouze na "exportní" podobě debutu, nazvané Boys Don't Cry.

Na dalších třech albech - Seven teen Seconds (1980), Faith (1981) a Pornography (1982) - už Smith začal pevně třímat otěže. Ustálilo se složení kapely: Smith, Tolhurst, Gallup. První z alb obsahuje singl A Forest, dále písně jako Play For Today, In Your House a Kafkovou povídkou inspirovanou At Night, všechny tři mimochodem později skvěle provedené na živém albu Paris (1993). The Cure se v téhle fázi album od alba proměňují, přesto je to vývoj důvěryhodný, živený zevnitř, nikoli z lapání čehosi vnějšího.

Na Seventeen Seconds se ještě mohlo zdát, že některé písně či spíše "zvukové spoje" mezi nimi slouží k dodání "tajemna". Objevily se názory, že takovouhle hudbu může dělat každý, kdo má syntezátor a povrchní znalost Kafky.

Následující osmiskladbová deska Faith pochyby odstavila na slepou kolej. Kupříkladu první tři písně (The Holy Hour, Primary a Other Voices) jsou ve znamení až hymnicky vyznívajících basových figur Simona Gallupa - zde se Cure v nápaditém používání baskytary jako sólového nástroje minimálně vyrovnávají Peteru Hookovi ze skupiny Joy Division a jejího následníka New Order. Finále alba obstarává agresivní (i textově) skladba Doubt, uhrančivě plíživé The Drowning Man a titulní Faith.

Osm písní nabízí i Pornography. Silný úvod obstarává (márquezovská?) One Hundred Years, neklidem přetéká The Hanging Garden. I tady titulní skladba desku uzavírá.

Za zmínku stojí v textech patrné pnutí mezi jednostrunností naladění (temnota) a bohatostí výrazových prostředků k tomu použitých. Po turné k albu Pornography se Cure rozpadají. Chce se říct - mohlo tomu být jinak? Do jakých dalších temnot mohli dojít?

Podivnosti
Robert Smith nejprve vyčkával. Hrál se skupinou Siouxsie And The Banshees. Následovaly syntipopové singly (například Let's Go To Bed, The Walk a The Lovecats), které jako by vyrovnávaly extrém dosažený na Pornography extrémem druhým. Osm písní z těchto singlů, nahraných dvojicí Smith a Tolhurst, vychází roku 1983 na albu Japanese Whispers.

Následující rok Cure v pozměněné, čtyřčlenné sestavě natáčejí album The Top. Dnes je poněkud zvukově zastaralé, ale jeho pestrost z něj činí možná nejpodivnější album v historii skupiny.

Vedle rozpustilé The Caterpillar se v The Empty World hlas a flétna vznášejí nad nemilosrdným vojenským virblem; vedle punkové Give Me It jsou tu "psychedelické" Piggy In The Mirror a salingerovské Bananafishbones. Smith ohledává, kudy dál. V orwellovském roce vychází The Cure ještě jeden titul - živá nahrávka nazvaná jednoduše Concert.

Trilogie II - chytrý a strhující pop
Zlom přichází v roce 1985 s albem The Head on The Door. Smith napsal všechny skladby sice sám, dokonce jako spoluautory výjimečně neuvedl další členy, ale nová pětičlenná sestava se v dalších letech ukáže jako nanejvýš potřebný doplněk Smithovy skladatelské potence.

Kromě něj a Lola Tolhursta, který od bicích přesel ke klávesám, se do kapely vrátil basista Simon Gallup; ostatně i kytarista Porl Thompson kolem kapely kroužil od jejích počátků a podílel se již na nahrávce The Top.

Jediným opravdu novým členem je tak bubeník Boris Williams. Teď jsou The Cure vyzrálí "popaři". Hned úvodní Inbetween Days je vynikající popovou skladbou s dobrým textem. Jako celek působí deska The Head on The Door skvěle.

Nejinak je tomu v sedmaosmdesátém roce: stejná sestava vydává kolekci Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me. Obsahuje jak jemné popěvky (např. Catch), tak "hitovky" (Just Like Heaven) i naléhavě písně (kupř. All I Want) či téměř funkovou Hot Hot Hot!!! Rozpačitě vyznívá pouze poslední číslo alba - nabádavá Fight.

Titul Disintegration (1989) je složen především z pomalejších písní, doplněných singlovými Lullaby, Lovesong a Pictures Of You plus dvěma ostřejšími kusy - Fascination Street a Disintegration. Titulní písni více svědčí živé provedení, jak je to vidět na albu Entreat (1990).

Trilogie III - sdělení řídnou
Dezintegraci podléhají i samotní Cure. Jako kdyby každá etapa měla trvat právě jen tři řadová alba. Již na nahrávce Disintegration vypomáhal s klávesovými party Roger O'Donnell, neboť Lol Tolhurst se údajně propadal do alkoholické závislosti.

Ani O'Donnell dlouho nevydržel, nastoupil Perry Bamonte. S ním kapela roku 1992 natočila album Wish, obsahující vedle hitu Friday I'm In Love několik skladeb podařených i vyloženě nepodařených (Wendy Time, Cut). Stávající sestava ještě odehraje koncerty zaznamenané na dvojalbu Show a albu Paris - potom kytarista Thompson a bubeník Williams odcházejí.

Na albu Wild Mood Swings (1996) se vrací Roger O'Donnell a přichází bubeník Jason Cooper. Najednou je jasně vidět, že není jedno, s kým Smith hraje. Předchozí živé nahrávky představily The Cure ve vrcholné koncertní formě a především výměna bubeníků má slyšitelné následky.

Williamsovy nápadité a strojově se opakující figury jsou neodmyslitelnou a nanejvýš vhodnou součástí Smithových písní, zatímco Cooperovo "rockové" hraní je zaměnitelné. Nicméně sestava se opět stabilizuje. V roce 2000 vychází album Bloodflowers, a letos další.

Trojice desek Wild Mood Swings, Bloodflowers a The Cure nic nového nepřináší, z jejich materiálu by se dalo složit jedno slušnější album.

Už je to pryč
Je sice sympatické, že Smithova parta nepanikaří, zůstává si věrná a nesnaží se chytat ze vzduchu nové trendy, avšak pomalu se stává epigonem sebe sama. Vrcholná alba zůstávají pozoruhodná dodnes, jenže o to vlastně jde: The Cure byli kapelou 80. let!

V následující dekádě nastoupili na výsluní další sebestřední a talentovaní tvůrci - Billy Corgan ze Smashing Pumpkins, Islanďanka Björk, Thom Yorke z Radiohead či zpěvačka PJ Harvey. A 90. léta už jsou vlastně také pryč...