Režie se chopil Ondřeje Sokola, jenž se k McDonaghově dramatice vrací po veleúspěšné inscenaci Osiřelý západ, která se na repertoáru divadla drží již čtvrtou sezonu.
V Panu Polštářovi se znovu setkají i herci z Osiřelého západu Jaromír Dulava, Marek Taclík a Michal Pavlata. Hlavní roli Katuriana, autora krutých pohádek, jejichž hrdinou je právě měkký a přitom hrůzostrašný Pan Polštář, ztvární Ondřej Vetchý.
Podle Ondřeje Sokola jde o výjimečný text, jenž však vyžaduje pevné nervy. „Je to hra velmi znepokojivá, která nenechá člověka chladným,“ prohlásil. „Nemohli jsme ji nedělat,“ souhlasí Michal Pavlata, představitel „hodného policajta“ Tupolského.
Martina McDonagha, stálici i na domácích scénách (v současnosti se u nás vedle Pana Polštáře hrají tři jeho tituly), publikum často chápe jako divadelního Tarantina, který násilí a drastické scény servíruje společně s černým humorem.
Jde ovšem o smích, při kterém diváky zalévá stud a mrazí v zádech. Pan Polštář se však z dosavadního díla vymyká a podle inscenátorů by úsměvy budit neměl. „Na premiéře v Londýně se přesto diváci smáli.
McDonaghovy hry mají několik vrstev, avšak pouze ta první je ironická. Kdyby se na mé inscenaci diváci bavili jako na Osiřelém západě, považoval bych to za prohru. V Panu Polštářovi převažují vážná témata,“ uvažuje Sokol.
S tím souhlasí ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka: „Pan Polštář je v kontextu McDonaghovy tvorby něčím novým. Jestliže minulé kusy jsou tragikomickými moralitami, Pan Polštář je moderní tragédií, inspirovanou násilím a hrůzou.“
Hru dramatik nesituoval do některého z nehostinných koutů rodného Irska, ale do neurčitého totalitního státu. Ondřej Sokol se brání asociacím, které vzbuzuje fakt, že hlavní hrdina je spisovatel, jenž se kvůli psaní ocitá na brutálním výslechu.
„McDonagh potřeboval totalitu, aby mohl vytvořit umělý svět, v němž platí jeho pravidla. S disidentem nemá hra pranic společného a vykládat ji tak je omyl,“ soudí Sokol, který se vypořádal se hrou rovněž jako překladatel.
„Nejsem profesionální překladatel, takže do češtiny převádím jen hru, která mě do hloubky zasáhne. Tak to bylo i s Osiřelým západem. Při práci na Panu Polštářovi to byl pocit, jako když se po letech potkáte se známým, jehož myšlení už znáte. Přesto se ale domnívám, že rovněž v jazyce se McDonagh posunul ještě dál,“ říká režisér.