Hvězdná kariéra birminghamské formace začala v roce 2005, kdy vypustili nahrávku Bullets. A jak to tak bývá, za úspěch většinou mohou krátké momenty. Tím momentem bylo pro Editors vysílání rozhlasové stanice BBC Radio 1. Moderátor a bavič Zane Lowe se rozhodl zařadit do vysílání song do té doby neznámé kapely a několikrát ho protočit dokola. Takřka během týdne ho znaly miliony Britů.
Poté už to šlo ráz naráz. V roce 2006 vydali debutové album The Back Room, za které si vysloužili nominaci na prestižní ocenění Mercury Prize. Jejich videoklipy se čím dál častěji objevovaly ve vysílání britských i zahraničních televizních stanic. S druhou řadovkou An End Has A Start to bylo ještě lepší, v britské hitparádě byla krátce po vydání katapultována na první příčku.
Editors v roce 2007 vystoupili jako jedni z headlinerů na obřím festivalu Glastonbury, vyzkoušeli si coby předkapela R.E.M. i stadionové koncerty. Není divu, že britská média o nich začala spekulovat jako o nejlepší indierockové kapele současnosti.
Zatím posledním počinem je třetí album s názvem In This Light And On This Evening, na kterém se kapela odklonila od své předchozí tvorby a zapojila více elektroniky. Jejich ponuré a smutné texty zaujaly podle výsledků v hitparádách celou Evropu. Paradoxem je, že úspěchu se zatím s žádným singlem nedočkali ve Spojených státech amerických.
Do České republiky kapela poprvé zavítala až minulý rok, přestože už tu dříve byla. V Praze totiž natáčela videoklip ke skladbě Smokers Outside the Hospital Doors. Koncert v Lucerně měl minulý rok v listopadu velký úspěch (recenzi čtěte ZDE).
S kapelou Editors, která dosud prodala přes dva miliony desek, jsme si povídali na Rock for People v Hradci Králové. Zde si odbyla svou českou festivalovou premiéru. S typicky britským akcentem na otázky odpovídali kytarista Chris Urbanowicz a bubeník Ed Lay.
Jak se vám tu líbí, máte festivaly rádi nebo dáváte přednost klasickým klubům?
Dobrá otázka. Máme rádi obojí, ale jinak. Na festivalu je víc hluku. Myslím tím, že lidi dělají víc hluku. A je jich tam víc. Kdo by to neměl rád. Ale pak jsou tu kluby, kde máte koncert zcela ve vlastní režii, ty lidi tam přijdou jen na vás. Takže obojí.
Už za sebou máte pár let koncertování. Vzpomenete si na váš nejlepší koncert?
Nikdy nezapomeneme na Glastonbury v roce 2007. Na tom se shodneme všichni. Byla tam úžasná atmosféra, vytvořilo se tam opravdu něco zvláštního. Byl to pro nás zlom, něco takového jsme do té doby nezažili.
Vaše poslední album je dost odlišné od předchozích dvou. Co vás přimělo k tomuto rozhodnutí?
Pět let hraní těch samých skladeb. Neustále stejné nástroje nás prostě začaly dost limitovat. Tak jsme použili fantazii a přišli s touto změnou. Radikální změna je občas dobrá věc, v muzice dvojnásob.
Vaše hudba je temná, vaše texty spíše depresivní a smutné. Na pohled jste ale docela veselí. Jak je to s vámi v reálném životě?
Depresivní a smutní? Ani náhodou! Jsme v pohodě. Jen nám dělá radost dělat takovou hudbu. Hrát veselé songy nás nebaví. Přestože si takové občas rádi poslechneme.
Z obyčejné britské kytarovky jste se stali světoznámou kapelou. Můžete říct jeden moment, kdy se pro vás všechno změnilo?
Když nasadili náš první singl do rádia, to bude určitě ten náš moment.
Plánujete už další nahrávku, máte nějaké konkrétní plány?
Už se to rodí v našich hlavách, ale zatím určitě nemáme nic konkrétního. Teď musíme dojet festivalovou šňůru, a pak se do toho pustíme. Musí to jít z nás. A to půjde. Vždycky se kolem člověka něco děje, vždycky je z čeho tvořit.
Hodně sil a budeme se těšit na další české koncerty.
Díky. Musíme si na to pořádně odpočinout. Už nejsme teenageři a naše těla stárnou.
