Ovidius, Poe, Verne, Škvorecký a román, který jede jako stroj

- Jako jedenáctý svazek se do sebraných spisů Josefa Škvoreckého vklínila nečekaná připomínka, že autorovi to i v roli klasika stále ještě píše. Nevysvětlitelný příběh, dokončený podle všeho loni na jaře, je šťastný vypravěčův kousek, prostoupený od začátku do konce přímo hmatatelným potěšením z toho druhu mystifikace, jehož jiné jméno je - román, starý dobrý zábavný román, poutající čtenáře od začátku do konce k fantastickému příběhu podivuhodných hrdinů.

POSTMODERNÍ ZKUŠENOST

Z hlediska typu stylizace jde o apokryf: Škvorecký zde v duchu erotické frašky domýšlí příčiny a průběh vyhnanství římského básníka Ovidia, autora Lásek a Umění milovat, připisuje nečekané kapitoly do uznávaných dějin techniky, když první parostroj nechává sestrojit Ovidiovu levobočkovi Questovi, a z Kolumbova objevu Ameriky dělá obyčejnou pověst, neboť u břehů Nového světa dává antickému parníku přistát o čtrnáct století dříve.

Z hlediska žánrového je to v podstatě detektivka: autor se evidentně rozpomněl nejen na řadu vlastních autorských počinů na tomto poli, ale i na jeden pregnantní postřeh z úvodu svých esejistických Nápadů čtenáře detektivek (1965), totiž ten, že klasická detektivní povídka je vlastně příběh vyprávěný odzadu.
Její spisovatel si má podle teorie vyvozené kdysi z díla vynálezce schématu E. A. Poea napřed vypracovat "negativ", "osnovu toho, co předcházelo objevení mrtvoly", a tuto fabuli pak v podobě jednotlivých stop a posléze v podobě závěrečné rekonstrukce případu promítnout do "pozitivu", do vlastního románového syžetu, "líčícího pátrání po neznámém pachateli". Zaměňme v tři čtyři desítky let staré Škvoreckého tezi slova jako "mrtvola" či "pachatel" slovy "vynález" nebo "otec" - a máme Nevysvětlitelný příběh jako na dlani. S tím rozdílem ovšem, že Josef Škvorecký v duchu celkového posunu literárního klimatu, jak o něm svědčí Ecovo Jméno růže a všechny další postmoderní texty o textech, tentokrát nenapsal běžnou detektivku, ale jemnou parodii na vědeckou edici staré literární památky, skládající se z vlastního historického textu a ze série kritických komentářů k němu.
Funkci detektiva tak plní fiktivní editor svazku, vypravěč-popularizátor Patrick Oliver Enfield, namísto policejního pátrání probíhá interpretace zlomečků Questovy autobiografie, nalezených v ruinách jisté středoamerické civilizace.

Mezerovitý, polorozpadlý text římských svitků je ideálním podkladem pro stopy oné záhady z kraje prvního století po Kristu - jejich rozmístění a unikavost jako by obstarala už hniloba, příroda sama. Enfieldův doslov a vysvětlivky stojí pak přesně na tom místě, jež by v detektivce zaujímala systematická rekonstrukce.
Někdo si v nich potvrdí, jiný čtenář se až z nich dozví to, že Ovidius nezemřel ve vyhnanství u Černého moře, ale inkognito se ještě nějakou dobu potloukal po periferii římské říše a pokoušel se uplatnit jako komediograf na místě dnešní Vídně, odkud nakonec zamířil do Británie. Jak mohl Questus Firmus Sikulus při pohledu na rozjetý bojový systém římských legií přijít na mechanismus svého parního stroje, vyloží editor těm méně představivým dokonce s pomocí názorné pomůcky - fázových diagramů.

ŽERT VĚNOVANÝ ZDENĚ

Dvě slova z exponovaných míst textu, která nový román Josefa Škvoreckého až dotud nejpřesněji vysvětlují, jsou žert a stroj. Slovo žert dostává čtenář hned úvodem v dedikaci "Zdeně tehle žert..." - tedy jako svého druhu klíč ke všemu, co bude následovat. A rozličných žertovných narážek, erotických, literárních i kulturních, najde v textu víc než dost.
Už jen ta mluvící jména: spisovatel anglického jazyka, jímž P. O. Enfield nepochybně je, v Questovi jistě cítí "toho, kdo hledá cosi velikého", i "cosi veliké, co je hledáno". Český čtenář se zase dosti pravděpodobně u géniova jména nakonec přeřekne - takže tam, kde do té doby viděl Sikula, bude mu najednou vystupovat Šikula.
Slovem stroj se tu pak odpovídá nejen na jednu z hlavních otázek nastolených questovskými zlomky. Přiléhá i k chodu románu samého. Jeho různé součásti do sebe zapadají jako ozubená kola, skladebný rytmus má patřičné tempo i gradaci. Pokud jde o vypravěčský výkon v užším slova smyslu, je to jistě zásluha autorova. Cosi z mechanické dokonalosti Nevysvětlitelného příběhu jde však na vrub i žánrovému východisku. Umberto Eco kdysi - v dobách, kdy sám ještě žádnou nenapsal - prohlásil o detektivce, že se sice tváří jako mašina produkující informaci, ale ve skutečnosti pořád sděluje jen to, co už je známo. Ani Škvoreckého textologická detektivka není žádná mystifikace na druhou.Komentář Enfielda a dalších simulovaných kritiků nevykládá jistě každičký detail Questovy autobiografie, interpretačně ji však v jádru vyčerpává - zásadně jiný výklad oněch stop, z nichž zlomky sestávají, není možný. Z tohoto hlediska by nejznepokojivějším poselstvím Škvoreckého prózy mohlo být, že román dokonale funguje, až když je o ničem - čirá, absolutní, bezúčelná hra.

TEN MILOVANÝ PŘÍSTAV JMÉNEM LITERATURA

Tuto kritickou perspektivu však podstatně mění závěrečná třetina knihy, stylizovaná do podoby listů čtenářů různých dřívějších vydání Enfieldovy kritické edice. Francouz Foillet upozorňuje Questova editora, že fragment Ovidiovy komedie z Vindobony jako by z oka vypadl jedné Feydeauově frašce, Němec Ceeh posílá zlomek pozdějšího Římanova autografu, z nějž Enfield vyrozumívá, že Questova cesta do nitra Antarktidy se tajemným způsobem propletla s cestou hrdiny Poeova dobrodružného románu Vyprávění Arthura Gordona Pyma z Nantucketu (1837). Poslední dopis od francouzské studentky Vernových rukopisů mu pak tuto gravitaci přes propast staletí potvrzuje: v nezredigované verzi Vernova dokončení Poeova románu, v Ledové sfinze (1897), vidí fantastův vypravěč oba, skutečného Questa i vymyšleného Pyma, přikovány k jediné magnetové hoře...
Teprve poslední třetina románu tedy vnáší skutečné tajemství ne snad do Questova příběhu, ale přímo do vztahu mezi literaturou a skutečností, jenž je jako problém v románu neustále na různých úrovních nastolován. Naděje, že lze odpovědět na otázku Jak to bylo doopravdy, mizí v nenávratnu. Víme přitom, že právě tato otázka poháněla kdysi Questa, když v Ovidiově milence z Lásek rozpoznával svou krásnou matku.

Tušíme, že taková otázka stojí za edičním úsilím Enfieldovým. A cítíme, že s ní stojí a padá význam historického apokryfu jako takového. Nový román Josefa Škvoreckého se tak v posledku z kritické detektivky proměňuje v láskyplný hold literatuře, která neexistuje dříve ani později než život a z níž se nedá ani na nejavantgardnějším plavidle interpretace doplout nikam jinam než zase do literatury.

Josef Škvorecký: Nevysvětlitelný příběh aneb Vyprávění Questa Firma Sicula. Z angličtiny, s přihlédnutím k latinskému originálu, přeložil Daniel S. Miritz. Spisy J. Š., sv. 11. Ivo Železný, Praha 1998, 158 stran, náklad a cena neuvedeny.