knihy, literatura - ilustrační foto

knihy, literatura - ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Ouředníkovo marné hledání motivů a vraha

  • 1
Ve své nové knize Ad acta čelí Patrik Ouředník už předem výhradám, které by se vůči ní daly vznést.

Prozaicky plodný rok má Patrik Ouředník (1957): na jeho počátku vydal román Příhodná chvíle, 1855; teď román Ad acta.

První z těchto knih byla námětem obrácena do minulosti, zčásti na počátek 20. století, převážně však do poloviny století předchozího, do Jižní Ameriky, kde vznikaly „svobodné osady“ anarchistické ražby. Svazek Ad acta se odehrává hlavně v Praze a zvláště v té současné.

Spisovatel všeho druhu
„Autor prokázal se svou obvyklou dovedností, že mu žádný žánr není cizí, bezstarostně rozmnožil zápletky, navršil stylistické rejstříky, předložil čtenářům sžíravé ironické glosy a břitkou společenskou kritiku a velkoryse připojil i psychologickou drobnokresbu,“ stojí v jedné z autocharakteristik, které Ouředník vložil do pera vypravěče Ad acta.

Ve své první části je citované souvětí věcným konstatováním skutečnosti, čímž Ouředník recenzentům „ulehčuje“ práci. A druhá část souvětí se sžíravými glosami či společenskou kritikou? Ta je mnohem (sebe)ironičtější a plně se nachází v řádu této knihy, jež vlastně nemá začátku a konce.

V parku se schází několik důchodců a vedou řeči, paní Horáková zemřela za nejasných okolností, adeptka výtvarných umění byla znásilněna, vyšetřování směřující prakticky k ničemu provozují slušný inspektor Vilém Lebeda a jeho tupý podřízený Jiří Svěrák s přezdívkou Šlupka. (Och, jistě, jde o vypůjčení si jména bluesového zpěváka Jiřího „Šlupky“ Svěráka; také se tu vyskytují jména vzatá z literatury - je zde Hybler, Jiří Pelán, Viktor Dyk; Lebeda si čte ve Šmírbuchu jazyka českého, který sepsal, jak známo, Patrik Ouředník). Hlavně nechtít vědět, kdo je vrah!

Prakticky všechny námitky, které by čtenář mohl vůči Ad acta vznést, Ouředníkova promyšleně neurovnaná kreace obsahuje, sama sebe „udává“. K tomu ještě prostředí, z něhož by výhrady mohly přijít, totiž českou společnost, vypravěč dehonestuje. Dokonalá kruhová obrana. Nezbývá tedy než se kochat literaturou „samou“, umně vedeným vyprávěním, absurdními dialogy, intelektuálními jemnůstkami?

Než debužírovat na bohatě prostřené tabuli spisovatelovy češtiny („přes místnost se k nim prodírala zpajcovaná rachejtle s mohutnými vemeny“, „žena byla banální panslovanská štětka“, „vytřískal z toho novou šustbu“, „celé se to tvářilo jako mimoděčný zvratek nosorožčího mláděte“)? Chtít něco „víc“ je známkou českého neespritu, kulturní umatlanosti, jež musí mít na všechno názor a bez ustání tlachá o čemsi závažném?

Asi takhle: Patrik Ouředník si sice prostřednictvím vypravěče od tuzemského prostředí drží distanci, ale autorův odstup asi nebude tak klidný a povznesený, jak se vypravěč vůči Česku a Čechům staví. Kdyby totiž takový Ouředníkův odstup byl, neládoval by do vyprávění tolik frků, které jsou „domácké“ jak mírou srozumitelnosti, a tudíž i dosahu, tak úrovně - místy je to jenom lepší komunál, co na tom, že „hezky“ vyřčený. S čím zde Ouředník zachází, tím také schází. Svými předchozími tituly, Europeanou především, určil si míru a dle ní by si některé šťouchy v Ad acta vážně mohl nechat od cesty.

Sezonní a věčné
Ale více než o zdvihání prstu nám jde o vymezení typu literárního díla, jímž Ad acta jsou. Vypravěč Ouředníkova nového kusu poukazuje na „tradiční handicap českých spisovatelů: berou své knihy vážně“.

Což o to, vážně by tvůrce měl brát každou svou knihu, byť třeba jde o rozmarnou hru - ostatně Ouředník je toho výtečným příkladem. Možná jde o něco trochu jiného: leckterý český spisovatel podléhá dojmu, že právě on svým titulem rozhojňuje anály nesmrtelnosti. A tohle Ouředník v Ad acta opravdu neprovozuje.

Těsně před ním vydala svoji novou prózu - shodou okolností v témže nakladatelství, v Torstu - Petra Hůlová. I její Umělohmotný třípokoj je prvořadě záležitostí „jazyka“, rovněž u ní nalezneme krevnaté výrazivo, také zde se dere do kláves, že jde o produkt sezonní.

Ale opravdu bych nechal na čase, aby tohle rozhodl, protože v dějinách literatury je čestně zapsána nejedna kniha, jež zprvu zdála se být autorovým velmi oddechovým časem. Tudíž bych nejraději procentní ohodnocení odložil „ad acta“, ale když to musí být…

PATRIK OUŘEDNÍK - Ad acta
Torst, Praha 2006, 154 stran, doporučená cena 159 korun.
Hodnocení MF DNES: 60%

,