Obraz Otto Plachta inspirovaný peruánskou džunglí

Obraz Otto Plachta inspirovaný peruánskou džunglí | foto: 2media.cz

O život mi v džungli nešlo. Nebo o tom nevím, vypráví malíř Otto Placht

  • 1
V roce 1993 vyrazil do peruánské džungle, kde podstoupil i šamanský rituál, který mu změnil pohled na svět. Do té doby akademický malíř Otto Placht (1962) potom začal v obrazech zpracovávat své vize a svůj pohled na prales.

„Amazonie je strašně náročná a lidi tam žijí a přežívají jen tak, jak jim to prostředí dovolí. Jel jsem třeba peřejemi na motorové lodi, a jak někdo viděl vydru vystrčit hlavu z vody, okamžitě hledal zbraň, kterou by ji zastřelil. Tam nejsou zvířata na koukání, ale jako obživa. Uvědomil jsem si, že jsem nepřijel na safari nebo do zoo,“ líčí své první zážitky z jiného světa. Mezi Peru a Českem pendluje do teď, ostatně ve svém tamním domě vytvářel i obrazy, které do 31. srpna ukazuje na výstavě Metaformy pralesa v pražské Galerii Václava Špály.

„Prostě obrazy sroluju, teď jsem jich vezl skoro padesát kilo. Cestuju nalehko, takže je beru do letadla místo kufrů. A kupodivu nikoho nikdy nezajímalo, co je uvnitř. A zrovna z Peru, kde se pořád pašují drogy na nejrůznější způsoby,“ diví se Placht.

Návrat k bubákům z dětství

V peruánské škole malíře Pabla Amaringa učil tamní děti základům anatomie, protože prý uměly malovat listy a zvířata. „Měl jsem pár přednášek, kdy jsem jim to kreslil na tabuli. Musel jsem se večer naučit, jak se která kost řekne španělsky, nikdy jsem to totiž pořádně neuměl ani latinsky,“ popisuje jeden ze zážitků, který přinesl taky něco jemu samému. „Na obrázcích, které tam děti malovaly, jsem poprvé viděl skutečné bohatství amazonského pralesa.“

Během studií se snažil vymezovat proti konvencím, jež za normalizace v malířství vládly. A když potom jako asistent Jiřího Načeradského „upadal“ do akademické tvorby, rozhodl se s malováním skončit.

„Až díky návštěvě pralesa jsem si uvědomil, že mě baví vytvářet na plátně fantazie. Vrátilo mě to k bubákům z dětství, snům o světech, ve kterých jsem nikdy nebyl. Najednou jsem se tam ocitl,“ vysvětluje Placht, jak na něj peruánská inspirace zapůsobila. „Realita džungle je natolik uzurpující, že individualista to skoro nemůže přijmout. Tamní lidé jsou jejím obrazem – malí, spoří. Ani gram navíc a každý sval využívají k přežití. Pětasedmdesátiletý dědeček vyšplhá na střechu, pověsí se za koleno a zespoda přibíjí nějaký list. Já mu ho jen podávám a praskne mi v zádech. Delší pobyt je zdravý, dostanete se trochu do kondice,“ dodává.

Džungle, narkomafie... Potkalo někdy malíře v Peru nějaké smrtelné nebezpečí? „Že bych se dostal do situace, kdy by mě přímo ohrožovala šelma, to ne. Že jsem třeba stál vedle jedovatého hada, to mi bylo řečeno až potom,“ říká Placht.