Doporučujeme

Jevfrosinija Antonovna Kersnovskaja

Jevfrosinija Antonovna Kersnovskaja | foto: Euromedia

V gulagu se museli řadit i mrtví. Svědčí o tom paměti ruské vězeňkyně

  • 230
V rámci akce Knihománie vychází ve středu 25. dubna kniha Jaká je cena člověka. Její autorkou je bývalá ruská politická vězeňkyně Jevfrosinija Antonovna Kersnovskaja. Její vzpomínky mají pověst jednoho z nejotřesnějších svědectví o životě v sovětských pracovních lágrech.

Jevfrosinija Antonovna Kersnovskaja (1907–1994) pochází po otci Antonu Kersnovském z polského hraběcího rodu. Její dědeček sloužil jako plukovník ruské armády v Turkestánu a nakreslil první mapu afghánské hranice. Po záboru Besarábie Sovětským svazem v roce 1939 byla Kersnovskaja spolu s matkou a dcerou vyhnána z rodinného statku.

O několik měsíců později byla odsunuta do narymské tajgy na středním Obu, kde v nelidských podmínkách a pod vedením sadistického vedoucího pracovala v lese. Odhodlala se k útěku a po zatčení byla obviněna z rozvracení sovětského zřízení a odsouzena k trestu smrti, změněnému na deset let nápravného pracovního tábora.

Přes Novosibirsk a Barnaul se dostala až do Norilska, který se ve čtyřicátých letech teprve budoval a patřil k nejhroznějším místům v SSSR. Odtud vedla cesta jenom "na svobodu, nebo pod drn".

UKÁZKA: Počítají se i mrtví...

Deset hodin. Nástup. Všechny brigády pracující v určitém objektu musí nastoupit na dvoře. Dokonce i ten, kdo stačil umřít, je povinen dostavit se k nástupu. Je přivezen v kolečku a připojen na konec řady. Pořádek musí bejt, nebožtíčku! Přiváželi ho však již svlečeného, prakticky nahého. Aťsi byly jeho hadry roztrhané, někdo ještě živý se do nich zabalil; zima je druhý největší nepřítel hned po hladu. Přesto, na rozvod přišel po svých, i do objektu došel. Kdyby ho bývali nechali tento den odpočinout, neležel by tu teď v kolečku… Ostatně není to jedno? Dnes… Zítra… Ten, komu došly síly, to má tak jako tak spočítané.

Ukázka z knihy Jaká je cena člověka, Ikar 2012

Kersnovskaja vystřídala nejrůznější provozy; od stavby přes vězeňskou nemocnici a uhelný důl až po práci na železnici v padesátistupňových mrazech. Navzdory tragickému osudu se ale nikdy nepovažovala za oběť režimu. Její vyprávění je podle vydavatele prodchnuto humorem, odvahou a duchovní silou autorky, která odmítá ustoupit ze svých morálních zásad.

Po návratu z lágru a vyhnanství v roce 1960 žila s matkou v Jessentukách, kde sepsala dvanáct tlustých sešitů vzpomínek a opatřila je sedmi sty vlastnoručními ilustracemi. Dvě stě osmdesát čtyři z nich zařadilo nakladatelství Ikar do českého vydání, které přeložil Petr Kadlec.