RECENZE: Otis Taylor přesáhl ducha nejen Hendrixovy hudby

Strunný multiinstrumentalista Otis Taylor je jaksi ze zvyku řazen k blues, ale jeho hudba dávno překročila hranice toho, jak si většina posluchačů blues představuje. V rámci žánru je jedním z největších modernistů současné scény a nové album Hey Joe Opus Red Meat to plně potvrzuje.

Otis Taylor | foto: Evan Simone

Otis Taylor

Taylora jsme už několikrát viděli na českých pódiích, naposledy vloni v listopadu, kdy byl hlavní hvězdou mezinárodního festivalu Blues Alive v Šumperku. Už tehdy mezi skladbami, které odpovídaly hudební škatulce „Trance Blues“, kterou si pro svoji tvorbu před lety vymyslel, a kterou „certifikuje“ svoje alba, hrál skladby, které slyšíme z tohoto alba. V první řadě „hendrixovku“ Hey Joe.

Hey Joe Opus Red Meat

90 %

Telarc 2015

Tahle píseň - kterou Jimi Hendrix nenapsal, jak se dnes asi většina posluchačů mylně domnívá, jde patrně o lidovku, byť na ni má od začátku 60. let registrována autorská práva jinak nepodstatný folkový písničkář Billy Roberts - je na aktuálním albu hned ve dvou verzích, v obou hostuje fenomenální kytarista Warren Haynes (Gov´t Mule, Allman Brothers Band).

Otis Taylor (Blues Alive 2014, Šumperk)

Tento host s obzvláště rozvinutým citem pro improvizaci, kterou má v oblibě i Taylor a nové složení jeho doprovodné kapely, pomáhá tenhle letitý morytát odrazit k barevnému, výrazně psychedelickému běsnění, které daleko přesahuje vlastně jakékoli myslitelné bluesové dogma. Zabírá tak vlastně relativně velkou část stopáže alba, rozhodně ale k dobru věci.

Ne že bychom na Hey Joe Opus Red Meat neslyšeli další odstíny Taylorovy tvorby, mnohé z nich vlastně mnohem tradičnější: stylovější bluesový výraz, folkovější polohy nebo prvky world music africké provenience (základů své hudby na černém kontinentě si je Taylor dobře vědom odedávna a dává o tom na většině svých desek jasně vědět). Ale při poslechu nás čarování na bázi Hey Joe prostě doslova zachvátí a nepustí.

Otis Taylor

Svá minulá alba Otis Taylor strukturoval vždy podle toho, s jakými hudebníky zrovna hrál, případně jaké hosty si zval do studia. Byl schopen občas doslova smíchat „živé-mrtvé“, třeba slavnou japonskou progresivní pianistku Hiromi Uehara a irského hardrockera Garyho Moorea. Ani na novém albu neudělal chybu. Jak noví spoluhráči, tak Warren Haynes jako host poloze alba dokonale sedí a sám Taylor se svým zaříkávačským projevem je dokonale vede.

Hey Joe Opus Red Meat je dalším živoucím příkladem toho, že blues jako žánr ještě zdaleka neřeklo poslední slovo. Že pokud se jej zhostí skutečně tvůrčí osobnost, dokáže daleko překročit rámec standardních „dvanáctek“ a na půdorysu klasických prvků, propojených s ambiciózními inovacemi vytvořit něco zcela osobitého.