Otazníky kolem karlovarských vítězů aneb Když se porota neshodne s kritiky

Jsou ročníky, které opanuje jeden film a závěrečný ceremoniál s cenami v podstatě jen podtrhne to, co všichni předem čekají. Existují ovšem také situace, kdy se žádný favorit neurodí, a to se pak do poslední chvíle spekuluje, kdo by si mohl Křišťálový glóbus odnést.

Letošní 44. ročník festivalu v Karlových Varech byl ze skupiny "nejistých" ročníků. S tím, že ani spekulace tentokráte nevycházely.

Anděl a dívka s koulí

O největší šok se postarala rovnou hlavní cena. Tu totiž dostal Anděl u moře: belgicko-kanadský snímek, který soutěží prosvištěl, aniž by v táboře filmových kritiků vzbudil jakoukoli vzrušenější reakci (maximálně padla slova o hezké kameře a citovém vydírání).

Cena pro Malkoviche a Anděla u moře

Čtyřiačtyřicátý filmový festival v Karlových Varech vyvrcholil udílením Křišťálových glóbů. Hlavní soutěž vyhrál kanadsko-belgický snímek Anděl u moře režiséra Frédérica Dumonta. Pro cenu za celoživotní přínos si přišel americký herec John Malkovich.

Film, který vychází z traumatických prožitků režiséra Fréderika Dumonta, navíc ve Varech bodoval hned třikrát: vedle hlavní ceny získal i Cenu Dona Quijota od federace filmových klubů a tradiční sošku dívky s křišťálovou koulí si z ceremoniálu odnášel i představitel hlavní "dospělácké" role Olivier Gourmet.

Právě kategorie věnovaná mužským hercům zamotala hlavu odborné veřejnosti podruhé; udělovala se totiž dvojmo. Vedle Gourmeta ji dostal i Paul Giamatti, kterému francouzská milovnice poetiky Woodyho Allena Sophie Barthesová věnovala svůj celovečerní debut. Jmenuje se Duše Paula Giamattiho a je průměrný, byť slibně vynalézavý.

Fakt, že Giamattimu vynesl cenu, tak lze vysvětlit jen oklikou. Kdyby se na jednoho z nejlepších světových herců, který navíc Karlovy Vary svého času navštívil, zapomnělo "kvůli Belgičanovi", byl by to jistě skandál. Na druhou stranu přece nebude evropská porota oceňovat Američana jen proto, že je dobrý. Vlk se najedl, koza zůstala celá, tak nějak by se tomu dalo říkat.

Balkán nebo Írán?

A ještě jedno překvapení se konalo: do předních řad oceněných se nedostal jeden z hlavních tipů přítomných kritiků, srbo-chorvatský snímek Bez konce.

Ten by byl přitom pro sošku s křišťálovou koulí ideálním kandidátem: závažné téma (traumata poválečného Balkánu), originální zpracování (kombinace černého humoru a pikantního pozadí), skvělé herecké výkony. Co víc si lze od vítěze evropského festivalu přát. Porota však byla jiného názoru, a tak si šel režisér Vinko Brešan "pouze" pro cenu FIPRESCI.

Ostatně nepsaná povinnost festivalových porot upozornit alespoň na jedno společensky angažované dílo nakonec splněna byla. Postaral se o to íránský film Dvacet, kterého si všimla současně hlavní i ekumenická porota.

A protože jeho režisér Abdolreza Kahani postavil do pozoru celý festivalový sál, nejspíš si ho všimne i íránský režim, proti kterému byl snímek namířen.

DUEL KRITIČEK SPÁČILOVÝCH

Čtěte krátké glosy 14 soutěžních snímků z per Mirky Spáčilové (MF DNES) a Terezy Spáčilové (iDNES.cz).

Jednu jistotu nicméně hlavní soutěž přeci jen přinesla: byla jí soška pro dánský film. Seveřani ve Varech bodují už téměř pravidelně a když se odpromítal dánský Potlesk, neslo se kuloáry: jestli tohle nebyl výkon hodný ceny pro nejlepší herečku, tak se už všichni zbláznili.

Nezbláznili. Paprika Steenová nakonec glóbus dostala a novináři setřeli studený pot z čela. Aspoň něco vyšlo.