RECENZE: Osudety. Dokud to jde, naslouchejme těm, kteří mají co vyprávět

Jak divák sestupuje po schodech, odpočítávají se zpětně pomyslně i roky letopočtu. V podzemí jedné z budov nového pražského kulturního komplexu Kampus Hybernská se tak postupně ocitáme až ve třicátých letech minulého století.

Záběry z rodinného archivu Miřenky Čechové využité v představení Osudety | foto: Tantehorse

Seno, pach zvířat, cinkot řetězů. Uskupení Tantehorse, které vzniklo okolo výrazné osobnosti našeho pohybového divadla Miřenky Čechové, představilo na festivalu Nultý bod v limitovaném uvedení novinku Osudety: In the Middle of Nowhere.

Představení je to velice netypické, soubor jím zkoumá hranice divadla pro jednoho diváka. Dostává se přitom až na pomezí výtvarné instalace a dokumentu. Zájemci jsou v přesných intervalech vpouštěni do podzemí Kampusu, aby zde prožili životní osud Čechové babičky Marthy.

Ta se narodila na jihu Francie, kam její rodiče vyrazili ve třicátých letech za prací. Rodina se po druhé světové válce vrátila zpět a dostala vysídlený dům v Sudetech.

Představení vedle originálního zasazení a promyšlené návaznosti - pomocí světel provází diváka několika místnostmi, zaujme především autenticitou. 

Divák si může prohlédnout nejen dobové osobní dokumenty, fotografie a černobílé filmové záběry, ale i soukromé poznámky Čechové babičky či si poslechnout její vyprávění v připravených sluchátkách. Prožitek umocňují i atributy každodenního života. Na stole je vedle nalité kávy několik buchet, na nábytku vedle je k dispozici pálenka.

Mezi nejsilnější části specifické divadelní instalace patří momenty, kdy sledovaná hrdinka popisuje momenty nastěhování do pohraničí, v domě totiž v tu dobu ještě nějaký čas pobývali původní obyvatelé a nová rodina jim tak „doslova vlezla do postele“.

Osudety: In the Middle of Nowhere

80 %

Kampus Hybernská (festival Nultý bod)

režie: Miřenka Čechová

Pro Miřenku Čechovou, která se vedle Tantehorse proslavila ještě se souborem Spitfire Company, jsou Osudety hodně osobní záležitostí. Sama ostatně v jedné části velice emotivně namluvila průvodní slovo k rodinným záběrům. Právě pro tyto autentické chvíle, společně s nepřenositelnou zkušeností těch, kdo skutečně zažili velké dějiny minulého století, jsou Osudety velkým zážitkem, kterému lze odpustit i občasnou divákovu dezorientaci v komplikovaném prostoru.

Čechové babičce Martě mohou diváci dokonce poslat písemný vzkaz. A to je hlavním poselstvím představení – stále jsou mezi námi lidé, kteří nám mají co vyprávět. A je na nás, zda jim budeme naslouchat. Za pár let to už možné nebude.