Ostře sledované vlaky - Václav Neckář a Jiří Menzel

Ostře sledované vlaky - Václav Neckář a Jiří Menzel - vzpomínková akce na nádraí v Loděnicích (12. května 2005) | foto: Radek Cihla, MF DNES

Ostře sledované vlaky slavily 40. výročí

Na stolech domácí koláče, buchty, řízky. Na trávníku děti a psi. A v hale loděnického nádraží dvě dámy vydávají desetihaléřovou jízdenku na Ostře sledované vlaky.

„Poslužte si razítkem. Kamkoli, někteří to zkusili i tam,“ usmívají se.

„Tam“ znamená na dívčí zadeček – stejně jako v oscarovém filmu Jiřího Menzela, který se právě tady natáčel.

Neckářovy návraty
Na víkendovém výročním setkání, čtyřicet let po distribuční premiéře, se sešly desítky pamětníků, kteří u zrodu hrabalovského filmu stáli. Mezi prvními dorazil režisér Jiří Menzel.

Bavil se výstavkou archivních fotografií a článků z dobového tisku, jenom na promítání Ostře sledovaných vlaků v improvizovaném nádražním minikině se nechystal. „Nikdy se na své filmy nekoukám,“ vysvětloval.

Nejvíce podpisů rozdal hlavní hrdina filmu Václav Neckář. „Náhodou bývám v městečku často; kvůli hudbě. Pořád je tu gramofonový průmysl, takže zrovna nedávno jsem tu zařizoval další várku nahrávky Šíleně smutné princezny, kterou na CD vydáváme už patnáct let. A pokaždé se mrknu i na nádraží. Nic se tu nezměnilo, jen ty elektrické hodiny jsme tehdy sundali,“ ukazuje Neckář.

Ani setkání s Jitkou Zelenohorskou pro něj nebylo vzácné – vídají se, kdykoli představitelka Zdeničky přijede z Německa, kde nyní žije. Při natáčení v Berlíně potkal Zelenohorskou naposled také Pavel Landovský, který si zloděje v Ostře sledovaných vlacích zahrál náhodou.

Mířil prý tenkrát jinam, jenže dál neprojel, protože kvůli filmařům byla odkloněná doprava. „A Menzel si tu Landovského odchytil, že prý se mu zrovna hodí,“ vypráví historku Tomáš Hanák, který místním pomáhal výroční setkání zorganizovat.

Soudružské díky
„Máte tu lavičku? A červenou čepici? To vám závidím,“ zdravil Landovský přednostku Evu Kvapilovou, která střeží relikvie slavného nádraží po svých předchůdcích.

Nechybí mezi nimi ani dopis s oslovením Vážení soudruzi, ve kterém Filmové studio Barrandov „se soudružskými pozdravy“ děkuje za pomoc při natáčení „náčelníkovi železniční stanice soudruhovi Cajthamlovi“.

Válečná tragikomedie o milování a hrdinství přišla na svět roku 1966; od té doby sbírala ceny od festivalu v Mannheimu až k Oscarovi za nejlepší zahraniční film. A jeho legenda trvá, nedávno časopis Time zařadil Ostře sledované vlaky do stovky nejlepších filmů všech dob.

Kdyby Menzel zavelel – Zkusíme to znovu – dal by se Neckář zlákat? „Nevím, jestli by to ještě šlo,“ připomíná následky své mozkové příhody. „Ale kdyby to byl Menzel a lidé měli chuť mě zase vidět na plátně...“

,