Podobně jako Jaroslav Hašek, i Bohumil Hrabal platí v české literatuře především za výsostného vypravěče. Možná i proto se jejich texty divadelníci stále pokoušejí přenést na jeviště. Zatím posledním pokusem jsou Ostře sledované vlaky Divadla pod Palmovkou.
Dříve než divadlo si Hrabala vyhlédl film. V kinech už běžely Perličky na dně a Jiří Menzel připravoval natáčení Ostře sledovaných vlaků, když 22. února 1965 ostravské Divadlo Petra Bezruče uvedlo vlastní adaptaci stejného díla.
Tehdejší dramaturg divadla Karel Vašíček poskytl novinám rozhovor, v němž zdůvodňoval, proč se scéna pustila do tak nejistého podniku: tradovalo se, že hrabalovská látka je do divadla nepřenositelná. „Nenašli jsme v naší dramatické tvorbě autora, který by vyhledával lidi na smetišti epochy,“ uvedl Vašíček, který zároveň vyzdvihoval i témata blízká mladým lidem.
Sám Bohumil Hrabal se z obdivu k zdánlivým společenským ztracencům vyznal mimo jiné v rozhovorové knížce Kličky na kapesníku: „Ostře sledované vlaky je můj první rukopis, první moje angažovaná literatura, protože mi najednou došlo, že ten můj příběh není jen můj, ale že to je příběh třeba i milionů lidí... Už jsem počítal se čtenářem a už jsem cítil ten dopad, jak to asi ten čtenář přijme a co asi já mu tam řeknu, aby tím byl dojat nebo abych mu řekl, že hrdinou mohou být i obyčejní, směšní lidé. Ti zdánlivě poslední jsou u mne ti první!“
Dlouhé hledání Miloše Hrmy
Hrdinové z okrajů dějin se od premiéry u Bezručů na českých a moravských scénách uchytili natrvalo. Právě ajznboňácký „novic“ Miloš Hrma, výpravčí Hubička, Přednosta a Přednostová či Zdenička z Ostře sledovaných vlaků patří k těm nejčastěji zobrazovaným.
Od šedesátých let se Ostře sledované vlaky hrály patnáctkrát a současné zpracování režiséra Milana Schejbala v Divadle pod Palmovkou je již šestnácté v řadě. Ostře sledované vlaky se na libeňské scéně objevují podruhé, po úspěšné inscenaci Pavla Háši z roku 1982.
„Vlaky jsme chtěli uvést již před několika lety, je to text, který do Libně patří. Chyběl nám však hlavní představitel,“ říká dramaturgyně Radmila Petrmichlová. Divadlo jej nakonec nalezlo v Ondřeji Kavanovi, další role si zahrají například Jaroslava Obermaierová, Oldřich Vízner, Lucie Pernetová, Miloš Kopečný či René Přibil. „Záměrně jsme inscenaci obsadili typově jinak, než jak je tomu ve filmu,“ podotýká Petrmichlová.
Stejně jako před čtyřiadvaceti lety, i nyní divadlo zvolilo dramatizaci z pera Václava Nývlta, který se podílel na Menzelově filmovém scénáři. Původní úprava Saši Lichého z šedesátých let se hrála mimo scénu Divadla Petra Bezruče jen jednou, jinak dramaturgové sahají právě po Nývltově přepisu z osmdesátých let.
„Nývltova adaptace se drží hlavní dějové linie, aby tak co nejúčinněji vyjádřila napětí mezi hrdinskou a zcela nehrdinskou úlohou ústřední postavy. Dějová konstrukce je oproti literární předloze pevnější, charaktery postav konkrétnější a příběh směřuje k výrazné pointě,“ popisuje Radmila Petrmichlová.
„Václav Nývlt využil právě filmovou techniku koláže, kaleidoskopické mozaiky. A to, co na plátně zařizuje detail, na divadle obstará rekonstrukce, která je zároveň pěknou dramatickou situací,“ uvažuje režisér Milan Schejbal.
Cena za hrdinství
Libeňská divadelní verze se podle něho soustředí především na osud Miloše Hrmy, dobové reálie trochu ustupují do pozadí.
„Dobové začlenění nelze samozřejmě z příběhu odpárat, ale vyzdvihli jsme skutečnost, že i obyčejný člověk je schopen vykonat hrdinství a zaplatit za ně. Zejména v této sobecké době, kdy ohledy každý bere především na sebe, je to aktuální a mimořádné poselství,“ soudí Milan Schejbal.
Ostře sledované vlaky obsahují i další motivy. „Například že když člověk ztrácí dětství, něco pozitivního v něm, v symbolické rovině, umírá. Pak také motiv hledání a vlastně všechno, co patří k dospívání. Lidské patálie, které jsou nadčasové,“ dodává režisér.
Na Hrabalovi ho fascinuje spojení typicky českého rysu, jakým je „švejkování“, se specifickou poezií a humorem. „Vytváří to zvláštní napětí, které na jevišti funguje jako napětí divadelní,“ doplňuje.
