V New Yorku v lednu na off Broadwayi uvedli vlastní adaptaci RUR, dvě české scény – pražské Divadlo na Vinohradech a Klicperovo divadlo v Hradci Králové – nedávno rychle po sobě nastudovaly Věc Makropulos. Nyní přichází další kus, v němž Čapek předestřel před lidstvo neradostnou budoucnost: Válka s Mloky. V Národním divadle moravskoslezském ji inscenuje režisér Pavel Šimák. Premiéra je dnes.
Katastrofa začíná nevinně – dobrodružstvím kapitána van Tocha, který na tichomořském ostrůvku objeví bezbranný, ale šikovný druh živočicha, který by se dal lecčemu naučit, a protože se rychle množí, i skvěle zpeněžit. Netrvá dlouho a místo hospodářské krize začne lidstvu skutečný "zlatý mločí věk". Jenže blahobyt zpravidla vždy něco vykupuje a v případě mloků končí roky prosperity apokalypsou.
Divadlo nesáhlo po dramatizaci Pavla Kohouta z roku 1963, ale dramaturgyně Klára Špičková s režisérem Šimákem napsali adaptaci vlastní. "Kohoutova verze vznikala v určité době a akcentovala odlišné motivy. Dnes příběh získává i ekologický rozměr, zobrazuje porušení rovnováhy za účelem zisku a lidskou krátkozrakost, nejen boj proti totalitnímu myšlení a diktátorství," říká Špičková.
Čapka považuje za fascinujícího autora, který nejenže zůstal i po 70 letech aktuální, ale daleko předběhl svou dobu. "Pětadevadesát procent textu je Čapek, nemuseli jsme nic násilně měnit, jen sklenout oblouk z množství scén a témat, která zobrazuje. Ve Válce s mloky například barvitě vylíčil konzumní společnost, kterou ovládají zákony trhu. Novátorská je také forma románu, která jako by počítala s klipovitým vnímáním současnosti," líčí dramaturgyně.
Čapek také obratně zachytil svět mediální manipulace, když knize vetkl reportážní formu. Tím poskytl i inscenátorům nápad, jak text inscenovat. Děj umístili do televizního studia s přímými vstupy reportérů – místo románových redaktorů. "To nám umožňuje pohybovat se po světě z místa na místo a současně stmelit mozaikovitou roztříštěnost druhé poloviny románu," vysvětluje Špičková.
V dramatizaci Šimák se Špičkovou zvětšili prostor některým postavám, například novináře Valentu učinili jak hybatelem, tak pozorovatelem toho, co on sám a lidstvo způsobili. Zatímco Čapek na konci knihy dává čtenáři nepatrnou naději, že se mloci nakonec vyhubí sami mezi sebou, na divadle si uvědomíme, že zánik civilizace, pokud budeme pokračovat v nastoupené cestě, je neodvratitelný.
"Končíme zjištěním, že lidé musí nadále mlokům dodávat potraviny a zbraně, protože jinak by si zcela zničili ekonomický systém a nastavení světa. Uvědomíme si, že zkáza, s níž mloci pevninu proměňují na mořské mělčiny, pronikne časem i do české krajiny. Čapkovu závěrečnou kapitolu, v níž autor rozmlouvá sám se sebou a naznačuje možnost obratu, jsem nechala přetisknout do programu. Kdo naději chce, najde ji alespoň tam," dodává dramaturgyně. I pro Čapka to však byl "dovětek", který přímo nesouvisí s dějem románu.
