Že se v Ostravě něco chystá avizovala již v pátek navečer skupina zhruba deseti školou povinných dívek, které okupovaly okolí hotelu Imperial a v předem neodhadnutelných periodách křičely, pištěly a zmateně pobíhaly okolo jednotlivých oken hotelu. V tom se totiž před svým sobotním koncertem ubytovaly jejich idoly, hudebníci německé skupiny Tokio Hotel.
Zájem o jejich vystoupení ale asi nebyl tak velký, jak by si pořádající agentura představovala. Obdobně jako v pražské Sazka Aréně, kam si nakonec našlo při úterním koncertu cestu zhruba osm tisíc diváků, nebylo ani v Ostravě zdaleka vyprodáno.
A aby se návštěvníci vítkovické ČEZ Arény nebáli, byly její prostory opticky zmenšeny rozvinutými závěsy na minimální plochu. Více ostatně nebylo třeba, neboť návštěvníci by se pohodlně vešli i například do podstatně menší haly Tatranu v centru Ostravy.
Začínající kapela pro začínající fanynky
Ve srovnání s kapelami světové extratřídy se mají členové supiny Tokio Hotel stále co učit. Lépe řečeno, jejich manažeři, kteří stojí za celým cirkusem spojeným se současnými ikonami dorůstajících dívek.
Už jen výběr písní, které skupina během necelých pětasedmdesáti minut, proložených třemi dlouhými přestávkami, svým fanynkám nabídla, naznačoval, že vše je postaveno na rychlý efekt a také na postavě zpěváka Billa Kaulitze, který stále pravděpodobně váhá, jestli chce vypadat jako Lucie Vondráčková, nebo Michael Jackson před rozpadem tváře a osobnosti.
Ani Kaulitz, ani další členové kapely by asi na klasických letních rockových festivalech u publika neobstáli. Důstojně sice ustáli poruchu sólové kytary hned na začátku koncertu a píseň utáhli jen ve třech, kdy ke zpěvu přizvukovala jen basová kytara a bicí nástroje, s repertoárem to ale bylo horší.
Písním chyběl nápad, jedna za druhou se valila na vřeštící publikum s, pro nezasvěceného posluchače, velice zrádnou vzájemnou zaměnitelností, a dlouhé vokály, na nichž byla většina z nich postavena, začínaly po čase unavovat.
Smůlu měli i prodejci piva
Jak hudebníci skupiny Tokio Hotel nepřekvapili v písních, tak celý koncert nenabídl ani zajímavé aranžmá. Vše bylo podřízeno jedinému. Na velkoplošných obrazovkách nabízet pokud možno co nejdetailnější pohledy na tvář lídra skupiny a pokud možno udržet ve varu co největší část publika.
Tuto část své práce skupina plnila s pedantskou důsledností. Zpěvák i oba kytaristé způsobně přecházeli z jedné části pódia na druhou, v některých případech si Bill Kaulitz pomáhal i pohybovými kreacemi, které by šly připodobnit snad jen ke Karlu Gottovi v dobách největší slávy.
„Nebylo to nejhorší,“ komentovala koncert Michaela Englišová. „Pěkné začátky písniček, potom ale začali zpívat a už to nebylo ono. Viděla jsem tady ale hodně smutných rodičů, kteří si to museli protrpět. Dokážu se vžít do jejich situace. Dát téměř 700 korun za jeden lístek a pak čekat, než se jejich potomek vyřádí, muselo být pro hodně z nich velice náročné,“ dodala Englišová.
