Oscarový film se vešel na dvorek

24. října 2002

Jaký je snímek Země nikoho, který v bitvě o Zlatý glóbus a Oscara za nejlepší zahraniční film porazil i rozevlátou vílu Amélii z Montmartru? Docela jiný: střídmější, sevřenější, přitom však překvapující humorem tak sarkasticky černým i hravě situačním, že se chce mluvit o grotesce - kdyby nešlo o život.

Především však Země nikoho zosobňuje asi ten nejlepší možný způsob, jak vyprávět o balkánském konfliktu. Vidí ho bez velkolepých bojových scén, na ploše ne větší než obyčejný dvorek, na vypjatém půdorysu jediné z tisíců malých soukromých válek, jež jsou osobnější, napínavější i drtivější než obří bitvy bezejmenných statistů. Země nikoho v podstatě připomíná klasický western, obklíčený moderní absurditou.

V zákopu mezi nepřátelskými liniemi uvíznou tři zranění muži. Srbský armádní „bažant“ Nino, nemotora s brejličkami, bosenský bojovník Čiki, zralý přitažlivý muž s horkou krví, a jeho druh odsouzený k nehybnosti, neboť pod tělo mu nastražili protivníci minu.

Během jediného horkého dne - jenž rozkvete ze zrádné ranní mlhy a přes polední žár přecházející ve vzdálené hřmění bouřky se skloní k výbušnému soumraku - se Nino a Čiki navzájem potýkají i poznávají, hádají, zraňují i spolupracují, když jen v trenkách s bílým cárem v rukou přivolávají pomoc. Tady leží hlavní jeviště tragikomické hříčky smrti - na maličkém kousku země, kde v kolovrátkově marných sporech, který národ tu zatracenou válku začal, má střídavě pravdu vždy ten, kdo právě uzmul pušku. Dva se drží v šachu, třetí bezmocně přihlíží; ani podrbat se nesmí, aby neprobudil nálož s nápisem: Vyrobeno v EU.

Servisní článek k filmu najdete ZDE.

A k tomuto jevišti natahují zvědavé krky diváci. K nim patří vykolejení spolubojovníci obou hrdinů, které na dálku a polonahé nerozeznají. K nim patří zmatené mezinárodní jednotky UNPROFOR, které nesmějí do místních šarvátek zasahovat a jejichž velitelé nerozhodují, neboť prý zrovna sedí v Ženevě na semináři o vztahu k médiím.

A také novináři, kteří sice pomohou vynést případ na světlo, ale vzápětí už se strkají a štěkají o senzační rozhovor s „hvězdami“ v zákopu, jež buď neumějí anglicky, nebo je s nervy napjatými k prasknutí posílají do háje. Dále tu postává bezradný pyrotechnik - příslušník profese, o níž se vtipkuje, že v ní lze udělat jen jednu chybu za život.

Pěšáci i generálové zkoušejí na zášť plnou dávných emocí naroubovat svá rozumářská pravidla, a proto pak jen nechápavě opakují: „To jsou blázni, to jsou cvoci.“ Francouzský seržant, jediný, kdo se pokusí řídit zdravým rozumem dřív, než se nad osudy krvácející trojice sejde Valné shromáždění OSN, alespoň pojmenuje pokryteckou hru modrých baretů na nestrannost, když už ji nemůže změnit.

Režisér buduje příběh s tak úspornou a neúprosnou osudovostí, jako by mu přes rameno nahlíželi klasikové antických dramat. I vyústění, oč tišší, o to hrozivější, má svou logiku: „jejich“ i „naši“ logiku.

Až se v té tušené neodvratnosti na letmý okamžik zasteskne po Arnoldech Schwarzeneggerech, kteří by v poslední vteřině zasáhli, s přehledem situaci zvládli a nejmíň půl světa zachránili, šokovanou novinářku k srdci přivinuli a pak diváka uchlácholili, že se vlastně nic nestalo. Jenže ono se stalo.

Země nikoho Francie/Belgie/Velká Británie/Itálie/Slovinsko 2001
Režie	Danis Tanović
Scénář	Danis Tanović
Kamera	Walther van den Ende
Hudba	Danis Tanović
Hrají	Branko Djuric René Bitorajac Filip Sovagovic Katrin Cartlidge Simon Callow
Žánr	komedie/drama
Původní název	No Man's Land
Délka	98 minut
Země nikoho - premiéry
Kina	24. října 2002