Donizettiho Poprask v opeře byl aspoň „poprask“. Sice toporně prováděný, v nápadech postrádající originalitu, v provedení pak přirozený temperament, lehkost a šarm, ale je fakt, že část publika se hlasitě smála. Při čtvrteční premiéře Orfea v Hudebním divadle Karlín, kam byla inscenace umístěna kvůli rekonstrukci Státní opery, až na pár slabých zachechtání v hledišti převládalo ticho.
Jacques Offenbach: Orfeus v podsvětíDirigent: Jan Chalupecký Režie: Michal a Šimon Cabani Scéna: Šimon Caban Národní divadlo v Hudebním divadle Karlín, premiéra 6. července 2017 |
Ani to jistě o něčem svědčí. Offenbach mytologii obrátil naruby, příběh prošpikoval dvojsmysly a narážkami na tehdejší poměry. Je to nejen vtipné, ale i chytré dílo. Dnešní inscenátory přirozeně může zlákat k aktuální politické satiře. Ovšem propojit Offenbachův původní příběh, v němž na rozdíl od mytologické předlohy (a z ní vycházejících jiných hudebních děl) Orfeus vůbec nestojí o navrácení zemřelé Eurydiky z podsvětí, s naší současností není snadné.
Bratři Cabani, jimž byla svěřena režie, děj přenesli do Evropského parlamentu, z Orfea udělali poslance, z olympských bohů jeho kolegy. Dobrá, ale co pak s tím? Český divák může mít k institucím Evropské unie různé výhrady, ale jako cíl satiry je tohle téma přece jen spíš vzdálené. Původní Offenbachův vtip přitom spočíval v tom, že olympští bozi, alias špičky francouzské společnosti z doby Napoleona III., se chovají zcela civilně, jsou směšní, záletní, prostě padají z piedestalu. Na dnešních „bozích“ si může před zraky všech a bez jakékoli cenzury satiricky smlsnout „on-line“ každý občan.
Tím větší dávku intelektu a nápadu by taková profesionální operetní satira vyžadovala. Jenže obojí inscenace naprosto postrádá. Zůstává převážně u „odhalení“, že poslanci pěstují milostné hrátky se svými sekretářkami a kolegyněmi. Je ale zrovna tohle největší problém Evropského parlamentu, hodný pranýřování? I dnešní morálka má své pokrytecké rysy, ale není stejná jako v době Offenbachově, dnes žijeme v naprosto odlišných podmínkách.
Kuřáci i uprchlíci
Dialogy, pod nimiž jsou podepsáni Ivo Fischer a Šimon Caban, se úporně snaží o „aktuální“ narážky, ale komiky v tom není ani za mák. Do evropské politiky jsou navíc zamíchány české reálie, včetně odkazu na Dalíka, Babiše, dojde i na uprchlíky, Číňany, Tibet, jakož i na rekonstrukci Státní opery a ukončení činnosti Divadla Komedie, ba i na protikuřácký zákon. Všechno je ale nahodile posbírané, splácané dohromady bez jasné myšlenkové linie, která by se navíc potkala s původním příběhem.
Postava Veřejného mínění, strážce morálky, je tu stylizována do televizní reportérky, což samo o sobě není špatný nápad, který se ale nepodařilo nijak rozvést. A přidaný komediant (Peter Strenáčik), který má být jakýmsi průvodcem a vysvětlovat souvislosti s mytologií, jen zvyšuje už tak velký chaos.
Navíc opereta se musí nejen lehce zazpívat, ale také přirozeně odmluvit a zahrát. Z premiérového obsazení – Jana Sibera (Eurydika), Josef Moravec (Orfeus), Jan Ježek (Jupiter), Jaroslav Březina (Pluto), Yvona Škvárová (Veřejné mínění) a další těmto požadavkům nikdo nedostál.
Mluvené pasáže se nedaly poslouchat vůbec, často nebylo ani rozumět, s pěveckými to nebylo o moc lepší, a křečovité přehrávání je u nás špatnou tradicí. Souhra s orchestrem, který vedl Jan Chalupecký, také nebyla valná, i když pět procent navíc si orchestr zaslouží, aspoň za předehru se slavným kankánem.
A ještě pět procent za scénu, respektive za budovu parlamentu i s „vlajícími“ vlajkami. Člověk si ale celé představení kladl otázku, jak se taková produkce vůbec může dostat na veřejnost. Cožpak v divadle s inscenátory nikdo nepracuje? Vedení Opery, dramaturgové? Opera Národního divadla má za sebou další fádní operní sezonu a čím dál víc se propadá do uměleckého suterénu.
