Postačí, uvedeme-li základní fakta do širšího kontextu a zamyslíme-li se nad aktuálností knihy, jakož i nad novým českým překladem pořízeným Kateřinou Hilskou.
Paní Dallowayová poprvé vyšla 14. května 1925 v nakladatelství Hogarth Press vlastněném Leonardem a Virginií Woolfovými, tedy v době, kdy spisovatelka již prodělala několik návalů deprese, zvažovala sebevraždu (viz postava Septima Smithe) a důvěrně se spřátelila s Vitou Sackville-Westovou (v románu Sally Setonová).
Měla už přečteného Prousta, znala T. S. Eliota, který jí roku 1922 recitoval ze své Pustiny (srovnej jejich obrazy mrtvých mužů) a s nímž diskutovala o Joyceově Odysseu - Woolfové se kromě poslední kapitoly věnované proudu vědomí Molly Bloomové nelíbil, nicméně je možné, že ji ovlivnila myšlenka zachycení jednoho dne, použitá i v Paní Dallowayové.
A na škodu nebude připomenout i původní tituly, jež podle záznamů z 6. října 1922 navrhovala: Doma (At Home), popřípadě Na večírku (At the Party).
Rázem nám totiž ozřejmí, o jakých společenských problémech hodlala nepřímo pojednat, ať už je to tradiční vymezení mužských a ženských rolí, třídní rozvrstvení či v zásadě úspěšná snaha tzv. vyšších kruhů přivírat oči před chmurnou realitou, jako byla genocida Arménů a první světová válka vůbec nebo situace v kolonizované Indii.
Mnohem více čtenářů si však patrně připomene ještě jeden název, který genezi Paní Dallowayové bezprostředně předcházel. Jde o Hodiny, které na tištěné stránky a později též na filmové plátno opět uvedl roku 1998 Michael Cunningham, a lepší důkaz o nadčasové platnosti Paní Dallowayové asi nenajdeme.
Také on si klade otázky po smyslu existence, s lehkou nostalgií se obrací do minulosti nadšeného mládí a poukazuje na proměnlivou definici šílenství, ihned však musíme zdůraznit, že rovněž pracuje s vybranými postavami a motivy.
A právě tady dochází k jistému posunu - kupříkladu z pobožné slečny Kilmanové, nemajetné soukromé učitelky dějepisu, se stává feministická aktivistka přednášející na univerzitě, jejíž drsný slovník odpovídá tomu, jak silně nenávidí současný konzumní životní styl, a v úvodní scéně vykreslující pocity protagonistky se idylická pláž přerodí v poněkud uniformní představu bazénu.
Nezdá se však, že by ony variace sahaly do samé podstaty - určité lidské typy se prostě v různých povrchových obdobách opakují, zatímco voda je pořád elementem, který člověku a jeho rozbolavělé duši dokáže poskytnout útěchu.
A dodejme, že se Cunningham také inspiroval uměleckou metodou své proslulejší kolegyně a dočkal se nebývalého ohlasu - jen zřídka se dnes mezi bestsellery probojuje literatura vystavěná na vnitřních monolozích a subjektivním pojetí času.
Ohromující úspěch Hodin pravděpodobně přispěl k tomu, že se nakladatelství Euromedia Group - Odeon rozhodlo vydat Paní Dallowayovou podruhé, navíc v nové české verzi, byť ta „stará" nepochází z doby tak vzdálené - Vlasta Dvořáčková ji dokončila roku 1975, kdy péčí tehdejšího Odeonu onen útlý svazek vyšel.
Překlad Kateřiny Hilské tedy vznikl o pouhých devětadvacet let později, nicméně přesto v něm lze vystopovat několik důležitých rozdílů. První skupinu by tu tvořil pravopis a reálie - namátkou uveďme starší „Burmu“ oproti „Barmě“ či větší tendenci Hilské k tzv. vnitřní vysvětlivce: oproti „bazaru“ tady máme „dobročinný bazar“, oproti výčtu „Lords, Ascot, Ranelagh“ pak „kriket, dostihy v Ascotu, pólo v Ranelaghu“.
Jako druhý odlišující znak nutno podtrhnout fakt, že v dialozích se Hilská často tam, kde Dvořáčková volila vykání, uchyluje k tykání, čímž navozuje dojem neformálnější konverzace, ovšem na úkor evokace škrobených dobových konvencí. Dosud tudíž hodnotíme nový překlad jako logicky modernější, avšak ne nutně lepší.
Za třetí však musíme Kateřině Hilské přiznat mnohem vytříbenější cit pro ironii a lexikum - zatímco u Dvořáčkové zdraví Hugh Clarissu „víc než srdečně - vždyť se znají už od dětství“, v nynější verzi tak činí „poněkud nadneseně, protože se přece znali už od dětství“, což přesně vystihuje Hughovu nezáviděníhodnou povahu, a konečně místo „zuřivosti“ Hilská správně zařazuje klíčové slovo „šílenství“.
 Fotografie z filmu Hodiny. |
