Připočteme-li k tomu barvu jejího lyrického hlasu, v němž se dá tušit cosi slunečně líbezného, není divu, že na sebe už před deseti lety upoutala pozornost Metropolitní opery a že ji poté do své stáje zařadila i gramofonová firma Decca.
De Niese tedy přijela s hvězdnou pověstí, nicméně výkon, který předvedla, neodpovídal třpytivému reklamnímu obalu. Jako by svůj nepochybný pěvecký talent v minulých letech vůbec nerozvíjela.
Záludný Mozart
Přitom Mozart je jako skleněný dům, v němž se nelze za nic schovat. Prozradí na zpěváka úplně všechno, potažmo na koncertním pódiu a v číslech známých v mnoha špičkových provedeních. A také prozradil.
De Niese očividně nemá ve skutečnosti zvládnutou techniku, tóny nezní čistě, plně a vyrovnaně, její zpěv působí dýchavičně a jakoby vyšponovaně, v důsledku jednotvárně, bez dynamiky, kontrastů, odlišení různých výrazových poloh a vůbec bez fantazie.
V úvodním motetu Exsultate, jubilate se hlas de Niese doslova klepal a postrádal náležitou ohebnost. Dojem permanentní strnulosti nespravila ani árie Zuzanky z Figarovy svatby, ani Ilia z Idomenea.
Slavná árie Bella mia fiamma, addio! dopadla zcela ploše. Ještě poměrně nejlépe vyšla árie Despiny z Cosi fan tutte. Navíc celkový projev de Niese připomíná spíš vykalkulovaná a strojená čísla než niternost a přirozenost.
Pražská komorní filharmonie pod taktovkou svého šéfdirigenta Jakuba Hrůši doplnila mozartovský program dvěma operními předehrami a Symfonií č. 32. Jenže i když tentokrát hrála velmi dobře, těžko mohla koncert pozvednout nad nevzrušivý průměr.
Danielle de Niese se musí pokusit rychle se sebou něco dělat. Pokud si to však vůbec uvědomuje a pokud jí to rozjetý marketingový stroj dovolí.
Hodnocení MF DNES 40 %
