Tím prvním je samotné téma zrůdných komunistických monstrprocesů, a především toho, jehož obětí se stala poslankyně Milada Horáková. Silnější a dramatičtější libreto, než jaké z hlubin padesátých let současným autorům "poskytují" tehdejší vyšetřovatelé a soudci, respektive soudní spisy, a na druhé straně sami obžalovaní a jejich rodiny svými obhajobami a žádostmi o milost, by asi těžko někdo vymyslel.
Skvělé výkony
Druhým pilířem jsou výkony všech zúčastněných. Především (ale nejen) neúnavné a vysoce profesionální Soni Červené, pro niž opera vznikla a jejíž osobnost celému projektu dominuje.
Hluboký hlas této pěvkyně, vzorově artikulující, a občas přecházející z mluvy do sugestivního (jistěže ne operního, spíše šansonového) zpěvu, provází celou inscenací.
Červená, která se převtěluje do různých podob, svým přednesem dokáže přesně odlišit tvrdě mechanickou recitaci protokolu o zatčení, cynicky pohrdavý projev žalobce, zoufale poníženou žádost otce a dcery Horákové o milost i měkce smířlivá a odhodlaná slova Horákové. Tyto části opery jsou asi nejpůsobivější.
Další výraznou figuru, která po celou operu symbolizuje úlisnou a zvrácenou moc, pištící zcizeným vysokým hlasem, vytvořil kontratenorista Jan Mikušek. Na jeho bílém obleku, potištěném výstřižky z dobového tisku, lze číst i zřetelný titulek Smrt.
V hudebním nastudování Marka Ivanoviče, který v zadní části jeviště vede instrumentální soubor PurPur, neméně precizně zpívají členky Canti di Praga a Kühnova dětského sboru, představující dělnické prokurátory. Tyto figurky mrazí ve své záměrné neskutečnosti.
Tyto pilíře drží stavbu, která není chatrná, ale možná méně nápaditá, než by téma zasloužilo. Zkušený autor filmové hudby Aleš Březina však dovedně pracuje s názvuky minimalismu, barokními inspiracemi i šansonem, dokáže i rozstřihat a do bizarně dadaistického novotvaru slepit budovatelskou píseň Pavla Kohouta Zítra se bude tančit všude.
Texty Jana Zábrany a Jana Vodňanského vytvářejí vhodný prolog, ale opakované v epilogu už působí jako nastavovaný konec, o který se předtím dostatečně postarala slova Milady Horákové z dopisu na rozloučenou.
Neuzavřené téma
A pak jsou tu i postupy balancující na hraně banality. Polopropustná zrcadlová stěna, která odděluje publikum od účinkujících, je sama o sobě efektní, na druhou stranu možná paradoxně narušuje onu intimitu malého divadelního prostoru a úzký kontakt s děním na jevišti, který autoři deklarovali.
Navíc jestliže se zapojení publika do procesu manifestuje prostě tak, že se divákům nastaví studené zrcadlo, tak to je cesta nejmenšího odporu, respektive nejmenší invence.
Podobně jako prostince názorné roztrhání žádosti o milost nebo zkrvavené zástěry prokurátorů. Krátký autentický zvukový záznam z procesu, vsunutý mezi autorská čísla, působí dojmem, že je z jiné opery na tentýž námět, ale jinak zpracované.
Celý projekt začal vznikat ještě za minulého vedení Národního divadla. Na rozdíl od mnoha jiných nesmyslných operních projektů, které jsme v uplynulých letech na první scéně viděli, tento aspoň smysl nepostrádá.
Upozorňuje na téma, které navíc ještě není uzavřené, přes náběhy k banalitám nepůsobí nevkusně (možná i zásluhou relativně krátké stopáže) a dává další velkou příležitost Soně Červené.
V neposlední řadě inscenaci doprovází graficky i obsahově dobře připravený tištěný program, v němž nechybí rozhovor s historikem a komentáře Pavla Kohouta a Jiřiny Šiklové. Za vidění nová opera rozhodně stojí.
Aleš Březina: Zítra se bude...
Národní divadlo Praha. Dirigent Marko Ivanovič, režie Jiří Nekvasil, scéna a kostýmy Daniel Dvořák. Premiéra 9. dubna, délka představení 75 minut.
Hodnocení MF DNES: 70 %
