Ostatně z Ferrerových oper se ve světě zatím žádná opravdu trvale neuchytila. Je ovšem fakt, že italský skladatel si je vědom osvědčených jistot.
Ve svém ztvárnění látky o dobytí říše Aztéků Cortésem a jeho vojáky servíruje zvukové efekty, hned zase lyriku a melodiku, zkrátka předvádí respekt k minulým epochám, a navíc koření popovým popraškem. Neurazí, ale nic osobitého nepřináší.
Strhujícím dílem Montezuma rozhodně není. Připomíná pásmo usilovných a čím dál únavnějších filozofujících promluv, které pronášejí vládce Aztéků Montezuma (Jozef Kundlák), ozdobený korunou z peří, Hernán Cortés (Ivan Kusnjer) ve svém pancíři a tlumočnice Marina, představovaná Radkou Fišarovou. Divák, místo aby byl vtažen do lidského konfliktu, zrcadlícího střet myšlenek, ztrácí přehled, oč vlastně jde, a kde je avizovaná velkolepá podívaná.
Není také jasné, proč Marinu zpívá muzikálová zpěvačka, když by ji mohla zpívat i operní pěvkyně. Prolínání kultur, minulosti a současnosti totiž postrádá ozřejmující, divadelně účinné gesto. Inscenace režiséra Nicholase Muniho působí jako chaotický, prostinký náčrt. Herecké kreace se nedaly vystopovat, noty však pěvci odzpívali profesionálně. Stejně spolehlivou práci odvedla Pražská komorní filharmonie, která pod taktovkou Zbyňka Müllera zkusila roli divadelního tělesa.
Montezuma, jenž má dnes první z pouhých dvou repríz, je podivným projektem. V repertoáru Národního divadla nedává umělecký smysl.
