Dílo s názvem (Mezi světy) zkomponovala pro Anglickou národní operu britská skladatelka Tansy Daviesová na libreto Nicka Drakea. Název odkazuje na past mezi nebem a zemí, životem a smrtí, v níž onoho osudného dne uvázli zaměstnanci a návštěvníci newyorského Světového obchodního centra.
Dvaačtyřicetiletá Daviesová roku 1996 získala první cenu v soutěži BBC pro mladé autory a od té doby si u ní objednávají skladby přední britské orchestry a festivaly. Ve svých dílech prolíná klasiku s rockem i dalšími žánry. Sama připouští, že její hudební vkus sahá od Bacha po Prince.
Od provazochodce k teroristům
Není však prvním autorem klasické hudby, který uctil oběti i hrdiny 11. září. Například John Adams složil pro Newyorskou filharmonii kompozici On the Transmigration of Souls, která roku 2005 obdržela tři ceny Grammy. Nicméně operu zatím nenapsal nikdo.
Ani Daviesová původně nepomýšlela na takové téma. Ostatně geneze vzniku její operní prvotiny nepostrádá jistou kurióznost. Spolu s Drakem totiž chtěla napsat kus o francouzském artistovi Philippu Petitovi, který roku 1974 ve výšce 400 metrů přešel po speciálním laně z jedné věže Světového obchodního centra na druhou.
Skladatelka a libretista už dokonce utvořili tým s režisérkou Deborah Warnerovou, ale pak si uvědomili, že by prostě nemohli vyprávět příběh, v němž důležitou roli hrají budovy Světového obchodního centra, aniž by zmínili osudný den roku 2001. Proto od tohoto úmyslu upustili a rozhodli se pro operu, která by pojednávala přímo o zkáze z 11. září. Tehdy dvě letadla unesená teroristy napojenými na al-Káidu narazila do mrakodrapů. Dvojčata se do dvou hodin zhroutila, v troskách zahynulo na tři tisíce lidí. A děsivá událost změnila svět.
Daviesová slibuje hudební drama s velkým spádem doprovázené i filmovými sekvencemi. Pověstné snímky letadel tříštících se o věže Světového obchodního centra však mezi nimi nebudou.
„Tyto záběry zná snad každý, proto jsme se raději soustředili na osudy jednotlivců. Vyprávíme příběh skupiny lidí, jejichž den začne jako každý jiný. Potkají se uvnitř budovy v jedné kanceláři. A netuší, co se děje venku,“ naznačuje skladatelka.
Výstižné poslední vzkazy
Autoři využili dochované materiály, jako jsou novinové a rozhlasové zprávy, největší důraz však položili na většinou poslední vzkazy, které si lidé uvěznění v hořících mrakodrapech vyměňovali se svými blízkými.
„Necitujeme je sice doslova, ale inspirovala nás jejich jednoduchost a výstižnost,“ dodává Daviesová.
Skladatelka nezastírá, že se pustila do kontroverzního tématu. Jeho citlivost by podle ní mohla být důvodem, proč o této události – na rozdíl od jiných ožehavých otázek dnešního světa – nebyla dosud zkomponována opera, žánr sám o sobě už tak velmi emocionální.
Upozorňuje však, že spousta oper pojednává o jedincích čelících smrti. A proto doufá, že se tu její podaří časem představit i v New Yorku.
„Dřív by to prostě nebylo možné, ale nyní už myslím není důvod ji neuvést,“ podotýká. „Chtěli jsme přijít s dílem, které by bylo spirituální, poetické, a především povznášející. Naším cílem bylo vytvořit Requiem za nenahraditelné ztráty a v hrozné temnotě najít i paprsek světla,“ zdůrazňuje skladatelka, jejíž opera bude mít v sobotu premiéru.
