RECENZE: V Národním hrají o lásce pod gilotinou. Skončil pod ní autor

Národní divadlo se rozhodlo po 119 letech uvést operu Andrea Chénier od italského skladatele Umberta Giordana. Dalo by se tedy předpokládat, že k tomu mělo zcela mimořádné důvody, to znamená především výjimečné obsazení.

Jinak totiž nemá smysl toto dílo z roku 1896 zařazovat do repertoáru. Giordano napsal víc oper, ale přežila v podstatě jen tato jediná. Nese jméno skutečné historické postavy, básníka Andrey Chéniera, jenž skončil pod gilotinou za Francouzské revoluce. Opera může v něčem připomínat Pucciniho Tosku, která na scény vstoupila o pár let později. Také v Giordanově opeře je žena odhodlaná oddat se nemilovanému muži, aby zachránila milence, sympatizujícího s revolučními idejemi. Prostě velká láska ve stínu smrti doprovázená hudbou, která se dá popsat jako atraktivní, i když ne snad vyloženě geniální.

Umberto Giordano: Andrea Chénier

50 %

Dirigent Petr Kofroň

Režie Michal Dočekal

Scéna Martin Chocholoušek

Premiéra 5. května 2016 v Národním divadle

Z Andrey Chéniera lze rozhodně udělat událost. Aby však nebyl gilotinován sám skladatel, je nezbytností především špičkový, okouzlující tenorista, který dá lesk několika efektním vášnivým áriím. Zpěv Mexičana Hectora Sandovala při čtvrteční premiéře však působil spíš jako polohlasné rozezpívávání s hodně přibližnými výškami než jako zvučný, barevný hlas s extatickými vrcholy, který by planul vášní a ovládl nejen srdce šlechtičny Maddaleny, ale i prostor hlediště. Navíc tenoristovo strnulé chození po jevišti doprovázené několika klišovitými gesty rovněž vzdalovalo Chéniera od představy muže, pro nějž je hrdinka ochotná jít na popraviště.

Plamínky místo ohně

Ovšem i této hrdince doutná v hrdle nanejvýš zápalka. Part Maddaleny je relativně nízko položený, k divákovi by tedy měl volně proudit zvuk připomínající zlatý hustý med, ale soprán Petry Šimkové-Alvarez zní řídce a dutě, často pod tlakem. Třetí, psychologicky nejkomplikovanější hlavní postavou je Carlo Gérard, Chénierův rival v lásce, bývalý sluha aristokratů, později sluha revoluce, který však o svém počínání začne pochybovat. Roman Janál se snaží ohnivě zpívat dramatickým mocným barytonem - který ve skutečnosti vůbec nemá. Výsledkem je ploché, šedivé, jakoby stařecké zpívání bez obsahu. A navíc Gerardovy vášně i dilemata Janál přehrává tak usilovně, že tuto postavu dostává za hranici karikatury. Představitelé ostatních figurek se dali sotva zaslechnout, jednak kvůli neznělosti hlasů, jednak kvůli hudebnímu nastudování Petra Kofroně, zřejmě založeném na přesvědčení, že čím hlasitější, tím vášnivější.

Všichni aktéři se na jevišti spíš jen tak nějak přeskupují a hrají na vlastní pěst. Od Michala Dočekala, jakožto od činoherního režiséra se snad mohla v tomto ohledu čekat pečlivější práce. Aspoň že se neuchýlil k povrchní aktualizaci a ponechal děj v době Francouzské revoluce. V prvním dějství se šlechta baví v sále, který se později rozpadá tak, jak postupuje revoluční teror. Občas je jeviště až chaoticky přeplněné kulisami, sborem, a nadto ještě obrazy, patrně revolučních vůdců. V závěrečné scéně, kdy se milenci ve velkém duetu odhodlávají ke společné smrti, snad čert režisérovi našeptal, aby z veteše inscenačních kýčů vytáhl ilustrační taneček bíle oděných postav. Nedojal.

Nejhorší ale je, že Národní divadlo chce umanutě hrát interpretačně nejtěžší opery a vůbec si nepřipouští, že pro ně nemá zpěváky. A divákům se snaží namlouvat opak.