RECENZE: Ondřej Ruml se dotkl nedotknutelného Ježka a vyhrál

Jsou písničky považované za národní poklad. Jinde hojně přezpívávány, u nás posvátné. Dvanáct takových od Jaroslava Ježka teď má Ondřej Ruml na novém albu.

Ondřej Ruml (2013) | foto: iDNES.cz

Ondřej Ruml

Zpěvák, který se prosadil před lety v jedné z televizních pěveckých soutěží a je považován za jednoho z mála skutečných talentů, které tato dnes už zřejmě posezonní mánie dala české scéně, na svou příležitost dlouho čekal. Tu a tam se někde mihl, ale šanci jako na novém albu s názvem Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha ještě neměl. Využil ji se vší parádou.

Tím, čím je pro Spojené státy takzvaný „velký americký zpěvník“, tedy hlavně meziválečné písničky Gershwina, Berlina nebo Portera, je vlastně v našem kontextu tvorba právě Osvobozeného divadla, okrajově Karla Hašlera a Červené sedmy, pro dobu poválečnou pak Semaforu či Karla Kryla.

Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha

90 %

Warner Music 2014

Zatímco americký zpěvník, čili takzvané standardy, bohatě už desítky let využívají zpěváci i instrumentalisté k nové interpretaci, ať už v pietní, nebo naopak v co nejmodernější podobě, a nikdo jim to nemá za zlé, u nás jsme ke coververzím „českého zpěvníku“ ostražití. Asi kvůli převažující špatné zkušenosti.

Rumlovo album je ovšem možná vůbec prvním tematickým počinem, který „osvobozené standardy“ nejen interpretuje citlivě a s absolutní empatií, ale zároveň k nim přidává hodně tvůrčího.

Zpěvák měl velmi šťastnou ruku, když si ke spolupráci přizval Matěj Benko Quintet, skutečnou all stars kapelu současné pražské jazzové scény, a když se společně s kapelníkem a klavíristou Benkem úprav a aranžmá Ježkových písniček zhostil také trumpetista Miroslav Hloucal. Oba úpravci jsou ze své ostatní tvorby totiž známí tím, že kromě modernistických tendencí mají velkou úctu k jazzové minulosti.

Ondřej Ruml a Zdeněk Svěrák

Jako dobrý překlad Písničky, vybrané vesměs z největších hitů Osvobozeného divadla (mimo jiné Klobouk ve křoví, Tři strážníci, Stonožka, David a Goliáš, Šaty dělaj člověka), tedy znějí s uctivým respektem k originálu, zároveň však v duchu soudobého klubového mainstreamového jazzu včetně instrumentálních sól v hardbopovém stylu.

Některé skladby jsou oproti zavedeným podobám poněkud hybnější (Tmavomodrý svět), jiné naopak volnější a rytmicky přefrázované (Život je jen náhoda, Nebe na zemi), v tom však není hlavní váha úprav. Ta tkví v celkově novém pohledu na ty krásné písně.

Jako u výborného překladu z cizího jazyka, pokud člověk zná a je schopen posoudit i originál. Také je pak těžké a hlavně zbytečné se rozhodovat, která verze je jediná správná.

Ruml čistě jazzový způsob zpěvu zvládá s naprostou jistotou a dává najevo, že ti, kteří mluvili o jeho talentu, se nemýlili. Jedinými slabšími místy velmi povedeného alba tak jsou „herecko-pěvecké“ vstupy Jiřího Macháčka a Ondřeje Brzobohatého ve Třech Strážnících a Zdeňka Svěráka ve Stonožce.

.