Co bude náplní vašeho chystaného vystoupení?
Společně s prezidentem Strun podzimu Markem Vrabcem jsme vymysleli koncept menšího hudebního tělesa s třemi sboristkami z Ameriky. Gregory bude samozřejmě zpívat, já budu hrát na hammondky. Zazní starší Porterovy skladby, některé novější a pak pár takových, které normálně nehrajeme. Konkrétní playlist sestavíme až těsně před koncertem, bude tam gospel, nějaká tradiční písnička, celkově to ale pro Gregoryho bude trochu netypický repertoár. Speciálně připravený jen pro tenhle koncert.
Jak vzniklo vaše hudební partnerství s Gregorym Porterem?
Dali jsme se dohromady na galafestivalu Struny podzimu, což byla akce, kterou Struny podzimu pořádaly na jaře. Šlo o svého druhu V.I.P. akci se zahraniční hvězdou a domácím hostem. Já už jsem v té době žil v New Yorku, ale když byl mezinárodní hvězdou Gregory Porter, oslovil mě Marek Vrabec, jestli bych nechtěl být speciální host. Samozřejmě jsem rád souhlasil, na rozdíl od Gregoryho, který byl zprvu proti, takže ho museli přesvědčit.
Proč byl proti?
Neznal mě, nic o mě nevěděl a neměl zapotřebí nic takového dělat. Managementu Strun podzimu se ale podařilo přemluvit Porterův management a sedlo si to. Pak mě pozvali, abych se přišel podívat na natáčení Gregoryho alba Liquid Spirit. Seznámil jsem se tam s jeho producentem, chvíli jsme si povídali a ukázalo se, že to obrovský znalec a sběratel evropského jazzu.
Zůstali jsme v kontaktu a když Gregory natáčel album Take Me To The Alley, producent mě doporučil. To už o mě Gregory Porter věděl, takže jsem hrál ve třech písničkách. Měl jsem pocit, že tím to končí, ale pak mi zavolali, jestli bych neměl čas vydat se s Gregorym na turné po Anglii. Zadařilo se, Gregorymu se to líbilo, zvali mě na větší koncerty a nakonec jsem se stal členem kapely.
Kde se ve vás vzala vášeň pro jazz?
Už jako malý kluk jsem ale měl rád hudbu. Vyrůstal jsem v Brně, kde vysílalo rádio Krokodýl. Hráli Michaela Jacksona, Stevieho Wondera a podobně. Vždycky jsem u toho seděl a nahrával si to na kazety. A pak si vybavuju jeden zásadní moment. Díval jsem se na televizi, kde hrál Oscar Petersen (americký jazzový pianista – pozn. red). Nevzpomínám si přesně, kolik mi bylo let, ale naprosto mě to uhranulo. Nemohl jsem se od té hudby odtrhnout a od té doby jsem věděl, že tohle bude ono.
