Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ondřej Hejma je žlutý pes i černý kůň

  11:07aktualizováno  11:07
Postarší občanka Řevnic si změří naše auto s pražskou značkou a odtuší: "Kozinova ulice? Vy hledáte doktorku Hejmovou, co?" Ondřej Hejma, kapelník Žlutého psa, se zkrátka musí srovnat s tím, že ve svém bydlišti není zdaleka tak známý jako jeho žena, místní rodačka a lékařka. Nese to lehce. Posedává na terase u bazénku, občas poseče golfový green na zahradě za domem. A hlavně: má božský klid, rušený jen zpěvem nebeského ptactva a vytím beagla Bessi.

Na vašem čerstvě vylisovaném albu Čínská otázka zpíváte opět svůj starší hit Modrá je modrá, ovšem čínsky. Je vám známo, že v Číně jsou krutým způsoben zabíjeni a posléze i pojídáni psi, žluté nevyjímaje?
To mi bohužel při natáčení nedošlo. Ale hned po natáčení jsem ve zpravodajském servisu AP četl story o tom, že v Číně psy nejen žerou, ale úřady zavedly pro běžné občany neúměrně vysoké poplatky za jejich chov. Většina čínských psů tak žije načerno. To není dobré. Skoro stejnou měrou mi však vadí patologické rozmazlování psů, jehož jsem svědkem například ve vlastní rodině.

Ondřej Hejma

Narozen ve znamení Vodnáře, 3. února 1951.
Je ženatý, má syna a dceru.
Živil se jako tlumočník z angličtiny, dnes pracuje jako novinář a moderátor, zpívá a tančí v muzikálech Pomáda a Hamlet.
V roce 1978 založil skupinu Žlutý pes. Z jejích desek vyjímáme:
Hoši z východního bloku (1992)
Yellow Dog (1994)
Poslední lžíce (1996)
Trsátko (1998)
Čínská otázka (vyjde koncem srpna)
Ono je to vlastně ďábelsky vymyšlené. V Česku bude tahle písnička fungovat jako recese. Je tu však také obrovský a nenasycený trh a jeden nikdy neví...
Asi bych měl zdůraznit, že se tady nejedná o žádný promyšlený plán. Ale není to ani samoúčelná provokace. Vždyť já jsem čínštinu regulérně vystudoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Ne že bych ji tedy nějak zvlášť uměl. Vždycky jsem tušil, že se tím jazykem živit nebudu, maximálně tak na stará kolena v hospodě předvedu, jak se čínsky píše pivo, a někdo mi ho za to koupí. Až při natáčení téhle desky mě napadlo, že bych ji mohl čínštinou ozvláštnit, a přispět tak k diskusi, která u nás momentálně opět probíhá, a sice zda zpívat rock jenom anglicky, nebo také česky. A proč ne čínsky?

To jste si text přeložil sám?
Kdepak. Zjednal jsem si sinologa Zdeňka Hrdličku, který také v Modré hraje na dvoustrunné čínské housle, a jeho čínskou manželku.

Rokenrol je věčný. O tom nepochybuju

Čínský pop má přece nezaměnitelný zvuk. Běžte se na chvíli posadit do nějaké české čínské restaurace... Na to asi Žlutý pes nemá.
To nemá, ale já jsem si sehnal pár cédéček, na nichž jsou nahrávky čínských rockerů, třeba skupiny, které bych se nerozpakoval dát pomocnou nálepku čínský Olympic...

To existuje?
Ano. Právě z těch cédéček - edice se jmenuje Chinese Rock'n'Roll Classics - jsem zjistil, že naše a čínské pokusy o imitaci americké hudby si jsou neobyčejně podobné. Do té doby jsem znal jen čínskou operu, kde se zpívá o oktávu vyšším hlasem než v normálním životě. Ale čínský rock - ten je... Jak bych to řekl... Úplně normální. Tak jsem si řekl: když je to takhle jednoduché, tak proč to nezkusit?

Byl jste někdy v Číně?
Nikdy. Připadám si trochu jako Karel May, který taky nikdy nebyl v Americe, a psal příběhy o kovbojích a Indiánech. Přijde mi to nesmírně romantické. Navíc "chej-ma" znamená v čínštině - samozřejmě s náležitou intonací - černý kůň. Zato žlutý pes, jak jsem se dozvěděl teprve nedávno, je v Číně označením pro zhýralce, který chodí do bordelů a tak dále.

Abychom to nezamluvili: je tedy absolutně nereálné, že se s tím singlem prosadíte na čínském trhu?
To netuším. Ale naprostá utopie to možná není. Franta Kotva, kytarista Žlutého psa, se teď chlubil kolegovi Charyparovi ze skupiny Švihadlo, že jsme nahráli čínskou písničku. "To je toho," povídá Charypar, "my jsme tam byli na turné." Chápete to? Česká reggae skupina Švihadlo!

Jedno turné - to ještě zdaleka neznamená dobytí čínského trhu. Možná by tam měl Žlutý pes vyrazit jako součást skupiny podnikatelů doprovázejících českou vládní delegaci, vedenou ministrem průmyslu a obchodu Grégrem.
Proč bychom si nevyrazili s atomovým dědkem? Ono je ale asi úplně jedno, kdo vás tam doveze.

Když jsem si tu novou desku poslechl, řekl jsem si: to je normální Žlutý pes. A vzápětí mě napadlo: to ho hudební kritika ztrhá. Kritika totiž žádá pokrok, a když někdo hraje tak, jak hrál, dopadne u ní třeba jako poslední Hapka s Horáčkem.
Já myslím, že tohle paušální odmítání starých úspěšných postupů souvisí s obecnou atmosférou očekávání velkého přerodu. Že třeba někdo napíše velký společenský román reflektující nové pořádky. Mimochodem: teď takový pokus ohlásil Viewegh: uvidíme. Pokud to nebude, jak slíbil, román o politice, docela se na něj těším. Totéž v hudbě: už bezmála deset let se čeká, že nastoupí mladá generace se zcela novým výrazem, motýl se vylíhne z kukly. Ale objevit nějaký zázračný elixír se ne a nedaří.

A to je ta tragédie.
Ani ne. Myslím, že očekávání velké změny je nesmyslné. Všechno - staré i nové - tu bude existovat vedle sebe v tom postmoderním guláši. S tím se ovšem kritika smiřuje jen těžko. Odtud ten přísnější metr na dinosaury, jako jsem já.

Pro naši generaci, narozenou v padesátých letech, dlouho ohřívaný, leč velmi stravitelný guláš. Moje matka, narozená na prahu dvacátých let, upřímně trpěla, když musela poslouchat Beatles. Byly to pro ni nepochopitelné, strašné zvuky. Mně dnes nerozhází, když si moje dcera pouští Lucii. A když vlezu do baru, kde hraje techno, taky neuteču.
Vždyť je to jen staré dobré disco. I když za našich mladých let se diskžokej za umělce nepovažoval. Dýdžejové - to je hezký příklad postmoderní krize. Nicméně rokenrol je věčný. O tom nepochybuju.

Nepřeválcuje ho ethno?
Ethno přichází vždy v dobách uměleckých krizí. Co udělal Jaroslav Hutka v sedmdesátých letech, kdy se z rozličných důvodů dost trápil? Opustil svou parketu Dylana a Donovana a vrhl se na Sušilovu sbírku moravských lidových písní. A vznikl z toho kult. Ethno už tu bylo, i když ne v takové míře jako nyní. Nic proti němu, leží tam úžasné inspirační zdroje, ale povyšovat ho na moderní muziku je podle mého přehnané. Je to skvělá z nouze ctnost, což dokazuje například Čechomor.

Projevím se jako pochmurný papoušek

Víte, co mi na dnešní populární hudbě vadí nejvíc? Ty všelijaké cover verze a remaky. V jiných druzích umění tuto vymoženost nemají. Umíte si představit, že by například Jáchym Topol přepsal po svém Báječná léta pod psa a Viewegh by si zase vzal do parády jeho Sestru? A vyneslo by jim to peníze?
Projevím se jako pochmurný papoušek. Opět říkám: příznak krize. Podívejte se na hitparádu dle prodeje desek: vedou Rebelové - to jsou samé předělávky. Těžkej pokondr, Děda Mládek Illegal Band... Kdo tu dneska píše vlastní písničky s vlastními texty? Není jich zas tolik. I Žlutý pes má trochu másla na hlavě. Na nové desce máme například cover verzi mé zamilované písničky od Beatles - Back in USSR.

K těm českým textům: jak jste strávil, že se slova hitu Sametová umístila v anketě Lidových novin jak v kategorii nejlepší, tak nejhorší český text devadesátých let?
Když jsem Sametovou složil, docela se mi líbila. Trošku jsem se však styděl prezentovat ji kolegům z kapely. Byl to kýč, který se povedl až příliš. Což o to, Sametovou ještě hoši snesli, ale pod Náruživou se už dva z nich odmítli podepsat. Pod tak banální kýč. Dnes, kdy si po jejím nečekaném úspěchu už dovedou spočítat, kolik jim kvůli tomu nepřišlo od Ochranného svazu autorského peněz, toho hořce litují.

Co říkáte tomu, že nemálo slavných mladých na české popscéně píše svoje texty v angličtině? Že by další příznak krize?
Jako jeden z nejhorších textařů bych se k tomu sice neměl vyjadřovat, ale jak už jsem naznačil, je to moje velké téma. Už od šedesátých let. Tehdy prohlásil na stránkách Mladého světa Miki Volek, že zpívat rokenrol a jemu podobnou muziku jinak než anglicky je absolutní nesmysl. Dnes tvrdí totéž třeba  Muchow a tahle parta. Česky to prý prostě nejde. Myslím, že pár géniů počínaje Jiřím Suchým už dokázalo opak. U těch mladých kluků vnímám ty jejich anglické texty jako nedostatek odvahy. Když si je pak přeložíte do češtiny, vyklube se z nich totální banalita. Třeba Lucky Boy, velký hit ze Samotářů. Ta písnička se mi hodně líbí, ale text? Zkuste si ho přeložit. Hello, Lucky Boy... Nazdar, šťastlivče nebo Zdravím tě, klikaři a tak dál. To by si teprv Rejžkové smlsli. Umím si představit, jak to funguje. Ten kluk si napíše anglický text, přečte si to po sobě a řekne si: "Hmmm, super." Pak mu někdo z firmy řekne, ať si to přeloží do češtiny. Hoch to zkusí a pak se drbe za ušima: "To nejde." Ale jde. Jenomže oni nechtěj.

Mohu se mýlit, ale spousta anglických textů slavných angloamerických autorů nemá k banalitě mírně řečeno daleko.
Angličtina tohle nějak snese. V tomhle jazyce když něco dobře zazpíváte na dobrou muziku, může to být cokoliv. Ne nadarmo se říká, že Ray Charles by mohl přezpívat klidně i telefonní seznam, a nevadilo by to. V češtině by to nikdo nedokázal. Ani Ray.

Skládat blues u bazénu? Jde to senzačně

Uvažujme pozitivně: pokud vás kritika skutečně zdeptá - to se vám pak budou psát smutná blues...
No právě. I když bych rád zdůraznil, že nejsem majitelem blbé nálady. I kdyby mě mělo na nohou držet jenom živé hraní. Blues a blbá nálada - to je nebe a dudy.

Jde to vůbec? Skládat blues na zahradě u bazénu?
Divil byste se. Jde to senzačně.

Říkal jsem si, jestli to za komunistů nešlo líp. Člověk dohromady nic neměl, nikam nemohl. Skoro jako ten černý otrok, v jehož srdci blues vzklíčilo.
Nevím. V dejvických zahradních restauracích bylo vcelku dobře. Obdivovali jsme americkou muziku a chtěli jsme ji hrát, jak nám zobák narost. To byla veškerá naše ambice. Proti ničemu jsme nebojovali, došlo maximálně na ironizaci reálného socialismu. Zpívat, že je Husák vůl, to nám přišlo banální a bez pointy. Milovali jsme kolorované, kýčovité západy slunce nad Hanspaulkou, pro nás to byl pražský Hollywood i se Sunset Boulevardem. Líbily se nám uslzené lásky s happy endem a čirá radost z chlastu. Pokud nás za tohle undergroundová kritika neměla rádá, tak právem.

Počkejte - ve filmu Šakalí léta, natočeném podle stejnojmenné knihy vašeho spolužáka Petra Šabacha, který je mimo jiné kronikářem hanspaulské a dejvické komunity kumpánů, se nějaké motivy třetího odboje objevují...
No právě. To proto, že Šabachovu předlohu podle mého s prominutím doprasil scenárista Petr Jarchovský, který tam vpašoval zcela nesmyslné disidentské prvky. To není vzkaz přes média, už jsem mu to řekl. Takové to podpalování Tatry 603 - to už je absolutní kretenismus. Kritika se za to vysmála nám, přitom my jsme v tom nevinně. Hrdě se hlásím k hanspaulskému kultu hollywoodského kýče. Ale pokud jde o Šabachovu knihu, nikoliv film Šakalí léta, musím potvrdit, že je naprosto autentická. Byl to regulérně můj život.

Na Šabacha jsem odborník

Sledujete po očku umělecké osudy svých někdejších hanspaulských kamarádů?
Samozřejmě. A pořád si říkám, že místo s takovou koncentrací hudebně nadaných, vitálních lidí abys pohledal. Další zázrak je, že Ivan Hlas, Yo Yo Band, Žlutý pes - my všichni už čtvrt století pořád hrajem. Krausberry přicházejí znovu do módy div ne jako mladá, neotřelá skupina. Bluesberry jsou podobný případ. V roce 1973 sedávalo pět uvedených kapel v jedné hospodě u jednoho stolu. To mi připadá pozoruhodné.

Dnes bydlí každý jinde. Z kultovní hospody je skladiště počítačů. Nevyrostli někteří z kumpánů až příliš z té slávy? Takový spisovatel Petr Šabach působivě předstírá, že jeho to nezměnilo.
Pozor. Bacha, bacha na Šabacha, jak se tenkrát ve škole říkalo. Na něj jsem odborník. Chodil jsem s ním na základce celých devět let do jedné třídy,z toho tři roky jsme seděli v jedné lavici. Tuhle jsem ho potkal na Dejvické, když šel z hospody. Zašli jsme na jedno. Okamžitě jsem ho podrobil brutální kritice, především z hlediska textilií. Měl normálně kalhoty Nike. Pravé, ze značkového obchodu. Nebo to byla bunda? Povídám: Co to je? No co to je, Hemingwayi? A on na to: Víš, ono je to pohodlný...

Skoro jako v libeňském undergroundu padesátých let, když Vladimír Boudník posměšně navrhoval "kýčaři" Bohumilu Hrabalovi, zda by nechtěl župánek z exportního souběhu nebo snad raději saténové pantofle? Co udělaly s Hanspaulkou peníze?
To víte, že se kvůli nim heftujeme. Tak přátelsky. Jednou vidím Šabacha z okna dejvického bytu - dodnes si ho držím a ve stejné ulici Petr bydlí -, jak mává na taxík. Je to už dost dávno a mohlo být tak těsně před polednem. Okamžitě jsem vyběhl ven. "Jo takhle, Hemingwayi," pošklebuju se, "tak ty se vozíš tágem? To už seš za vodou?" Držel jsem ho zkrátka u zdi pod krkem. Ale vykroutil se mi, bídák. "Ty vole, já jedu na pohřeb," povídá.

No to je legitimní důvod. Na pohřeb nebo svatbu může jet chudý spisovatel taxíkem, i když je bílý den.
Jednou si ale naběh. Popadl ho trestuhodný záchvat upřímné pýchy. "Hele," svěřil se mi. "Já teď píšu ty fejetony pro Mladou frontu, víš? Normálně si to jeden den rozmyslím a napíšu v ruce, druhej den to ještě jednou přejedu, přepíšu na stroji a mám za to tolik a tolik. To jde, ne?" Nahrál mi na smeč, a tak jsem ho zatlouk: "Víš, Péťo, to my od muzikálu berem takový prachy za hodinu."

Rarita

Devět let chodili Ondřej Hejma s Petrem Šabachem do jedné třídy. Tři roky dokonce seděli v jedné lavici. Při hodinách zeměpisu v osmé B nesledovali výklad. Místo toho psali do sešitu nazvaného Čmárák nastřídačku své první, společné literární pokusy, silně ovlivněné kovbojkami, rodokapsy a horrory amerického původu. Typické souvětí tohoto díla zní například takto: Ha, tu je, zařval a jeho oči zrudly hanbou.

Z textu Čmáráku je rovněž patrné, že Petr Šabach si na rozdíl od Ondřeje Hejmy nepotrpěl na pravopis. Výhradně z jeho propisovačky či obyčejné tužky však pocházejí pozoruhodné ilustrace, inspirované dobovými komiksy.
Společná literární činnost obou autorů vyvrcholila mimo školní budovu vydáním thrilleru Fantom, prvního svazku edice Vzrůšo. Předchozí, nedochovaný se jmenoval Třináct temných úderů.

Zatímco Ondřej Hejma na prahu dospělosti zaměnil literární kariéru za hudební dráhu, Petr Šabach zůstal písemnictví věrný. Tak či onak, veřejnosti se fotoreprodukce jejich společného literárního díla na těchto stránkách představují vůbec poprvé.

Ondřej Hejma.

Ondřej Hejma.

Hned za domem si Ondřej Hejma zbudoval golfový green.

Do svého malého bazénku skáče starý rocker občas šipkou z okna.

Ondřej Hejma.

Autoři: ,



Nejčtenější

Nečekaně zemřela Dolores O'Riordanová, nezaměnitelný hlas Cranberries

Zpěvačka Dolores O'Riordanová na pražském koncertu kapely The Cranberries

Hlavní tvář irské skupiny Cranberries Dolores O'Riordanová náhle zemřela ve věku 46 let. Zpěvačku našli v hotelovém...

PRVNÍ DOJMY: Pat a Mat, Vetchý a Donutil. A konec rudých iluzí

Hrdinové filmu Můj strýček Archimedes

Ač točí v obou zemích, tvrdí, že do rodného Řecka jezdí žít, kdežto do své druhé vlasti, do Česka, spíš pracovat. I...



Se synem nejsem v kontaktu. Marcela z Manželských etud byla hostem Za scénou

Za scénou: Helena Třeštíková a Marcela Haverlandová - celý záznam

Rozvedla se po dvou letech, dceru Ivanu, kterou vychovala sama, zabil vlak a se synem Tomášem z druhého vztahu má...

RECENZE: Stepaři a záplava hostů udělali z oslavy Vondráčkové estrádu

Helena Vondráčková v O2 areně (20. ledna 2018)

Na téměř tříhodinovou cestou do historie své hudební dráhy vzala Helena Vondráčková v sobotu publikum v pražské O2...

Zemřel herec, který byl se Suchým, Horníčkem či Štědrým u zrodu Semaforu

Zdeněk Braunschläger hrál v nejznámějších českých filmech a seriálech.

Když mu na podzim roku 2015 udělili v Třebíči Cenu města, nemohl se již slavnosti zúčastnit ze zdravotních...

Další z rubriky

V červnu dorazí Lenny Kravitz, přivézt by měl i nové album

Lenny Kravitz (Praha, O2 arena, 19. 12. 2014)

Lenny Kravitz oznámil termíny svého letního evropského turné, v rámci kterého vystoupí 2. června 2018 také v pražské O2...

GLOSA: „Velký třesk“ v Dvořákově síni. Jak tenor s basem stvořili svět

Dirigent Emmanuel Villaume a sólisté (zleva) Paul Groves, Simona Šaturová a...

Orchestr PKF–Prague Philharmonia připravil na sobotní večer v Rudolfinu Haydnovo Stvoření, jedno z nejpůsobivějších...

Mandrage vydávají novou desku. Zní jako melancholický rock z baru

Kapela Mandrage

Mandrage své nové album Po půlnoci oděli do černé kůže a barových neonů. Ve stejném duchu se ponese i turné, jež...

Najdete na iDNES.cz