Rozhovor vznikal na trase Praha-Havaj, kde se Dorian věnoval své druhé profesi: modelingu. Tím si dříve přivydělával i v Londýně, který byl jeho první zastávkou v cestě za hereckým snem. V tuto chvíli žije v Los Angeles a do USA může cestovat i s britským pasem. Kvůli brexitu si totiž vyřídil druhé občanství.
Jak se ten připravovaný film bude jmenovat?
Má v tuto chvíli jen pracovní název, který nemohu prozrazovat, žánrem je to psychologický thriller. Hrdina v něm musí z cesty odklidit různé lidi, aby na pohled nikdy nezestárl a měnil se jen při pohledu do zrcadla.
Odehrává se to ale v současnosti?
Ano. Snad to natáčení vyjde, pořád se o něčem vyjednává. Naučil jsem se počítat s tím, že dokud nemá film po premiéře, nikdy nevíte, jestli to nakonec dopadne.
S Cate Blanchettovou jste se ale potkal už dříve, je to tak?
Ano, už v Londýně. Byla velice vstřícná a přátelská, navíc je samozřejmě úžasná herečka. Blíž jsem se ale poznal s Eddiem Redmaynem. Nejdříve jsme se potkali úplně náhodně, když jel někam na kole, pak jsem ale pracoval jako jeho asistent. Byla to velká škola, protože on je ten typ herce, který se do rolí hodně pokládá a přemýšlí nad nimi. Dával mi hodně užitečných rad. Tu nejlepší mi ale dala Shannen Doherty: říkala, že pokud řeším nějaký problém, tak si jej mám představit za pět let a pokud to za pět let nebude vypadat jako problém, nemám to řešit.
„Původní plán odjet napřímo do USA odmítali úplně, z jejich pohledu to byla fantasmagorie. Teď už to vnímají jinak. Víte, v nějakém slova smyslu věřím na osud. Pokud jste hozeni do vody, život vás neutopí.“
Ondra Dorian
Málokdo odejde za hranice za hereckým snem tak přímočaře jako vy. Bez větších zkušeností před kamerou v Česku, bez školy, bez záruky nějaké práce… Neměl jste obavy?
Já jsem měl v sobě prostě velký drajv a ambice. Metou pro mě tehdy opravdu bylo vyhrát Oscara. Přišlo mi, že to je jediná cesta ke štěstí. Přitom to je samozřejmě nesmysl, to už dnes vím.
Promiňte, ale nebyl jste vlastně v začátcích dost naivní?
Ano, byl. Troufal jsem si hodně: třeba jsem šel rovnou za agentem Kate Winsletové. Prostě tak, jak jsem to viděl v amerických filmech. Vůbec mi nedošlo, že i takový agent má okolo sebe celý tým lidí. Že jsou herci vlastně značka a něco jako firma, která živí spoustu „zaměstnanců“.
Co vám vlastně řekli rodiče, když jste se rozhodl v šestnácti odjet?
Původní plán odjet napřímo do USA odmítali úplně, z jejich pohledu to byla fantasmagorie. Teď už to vnímají jinak. Víte, v nějakém slova smyslu věřím na osud. Pokud jste hozeni do vody, život vás neutopí.
Češi v Hollywoodu často dostávají role Rusů. Jak je to s vámi?
To je zajímavé, že se ptáte. Na natáčeních tu teď hodně panují kvóty, na pohlaví, na národnostní menšiny, ale upřímně se nějak zapomnělo na nás z východní Evropy. Kolik herců z východní Evropy se prosadilo za poslední dobu? Oproti Itálii nebo Španělsku? Téměř nikdo. Máme trochu hendikep, že nás právě snadno zaměňují s Rusy, ale teď z toho v Hollywoodu vlastně vycházíme jako „white privilege“. Schytali jsme to, přitom to tu pro nás nebylo úplně výhodné nikdy.
Už jste si odpozoroval, jak se tam vnímá dobrý a špatný film?
Jednoduše: pokud vydělává, tak je dobrý, pokud nevydělává, tak je špatný.
Zahraniční produkce díky filmovým pobídkám natáčí hodně i v Česku. Nezvažoval jste se vrátit a zkusit tu zahraniční kariéru z domova?
Ne. Myslím, že v Praze bych ty větší role, které chci, nedostal.
A herectví vás v tuto chvíli uživí?
Společně s modelingem a hraním v divadle to jde. Pomáhal jsem taky na natáčení dokumentů. V Londýně jsem zas třeba pracoval v baru, bavilo mě to. Pro herce dobrá zkušenost.
