Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Olympic: Jaký byl a jaký je

  11:25aktualizováno  11:25
Čím vším tato slavná skupina prošla? Byla to vzrušující cesta. Střídaly se časy, kdy byl Olympic milován a kdy se za něj rockové publikum naopak stydělo. Všechno přežil a dnes, kdy slaví čtyřicáté výročí, je v pozici žijícího klasika.

Speciální přílohu ke 40 letům Olympicu najdete ZDE.


Tak Olympic existuje čtyřicet let! Možná by bylo přesnější říci, že čtyřicet let existuje název Olympic.

Pod touto hlavičkou vznikalo v roce 1962 uskupení, které s dnešní představou o rockové kapele nemá moc společného. Byl to osmičlenný doprovodný soubor, základ koncertního pásma v Semaforu s názvem Ondráš podotýká. Vystupovala s ním plejáda mladých zpěváků, od divokého rockera Mikiho Volka až po Karla Gotta. Ten si s tehdejším Olympikem zazpíval dvě z největších perel svého raného repertoáru - Adresát neznámý a Trezor.

Opravdový příběh Olympiku začíná až koncem roku 1964.

Dej mi víc své lásky

Tehdy, v roce 1964, se vyučený telefonní mechanik a poloprofesionální kytarista Petr Janda spolu se čtyřmi dalšími muzikanty oddělil. Po vzoru Beatles a jiných změnil Olympic z doprovodného tělesa ve vokálně-instrumentální skupinu.

V té době už měl Janda na deskách jednu svou píseň, Miki Volek nazpíval školáckou angličtinou jeho skladbu Mary (I Must Play).

A pak to přišlo: Dej mi víc své lásky.

Janda s Chrastinou napsali tento nesmrtelný hit na chatě u Jílového na konci jara 1965. Olympic v sestavě Janda - Chrastina - Klein - Berka - Čech prostřednictvím této skladby otevřel tradici české rockové písně.

Na konci roku 1965 odešel František Ringo Čech. Jeho pozici u bicích obsadil výtvarník Jan Antonín Pacák, člověk, jemuž se povedlo vtisknout Olympiku optimisticky hravou atmosféru českých hippies a květinového hnutí.

Atmosféru druhé poloviny šedesátých let zachycují první dvě alba Želva (1968) a Pták Rosomák (1969). V mnohém připomínají desky Beatles z té doby. Je na nich také spousta nesrozumitelných obratů a jazykového humoru, zvukových experimentů, ale i výletů do jiných hudebních oblastí. Jestliže se u Beatles v jedné písni Paul McCartney vydává do světa jazzových orchestrů, u nás se Pacák v Líném skautovi dostává až k hospodské kutálce.

Bod zlomu

Srpen 1968...

Nejdřív se zdálo, že pro Olympic se nic nemění. Jak však začínalo přituhovat, horšily se i vztahy v kapele.

V březnu 1969 odešel Pavel Chrastina a brzy potom i Pacák. Jakkoliv byl hlavním skladatelem Janda, velkou část té radosti a energie, která i po pětatřiceti letech sálá ze starých snímků, měli na svědomí právě tihle dva.

Jestliže se o sedmdesátých letech v historii Olympiku mluví jako o úpadku, není to jen kvůli jeho trapné prorežimní roli, ale i proto, že v kapele už neexistoval ten tvůrčí kvas, který ji hnal dopředu. Rocková hudba má dva tvůrčí principy. Jedním je kolektiv, často konfliktní, kde tvorba vzniká ze střetu názorů. Druhým je velká individualita, doplněná najatými muzikanty. Historie ukazuje, že nejvýznamnější činy v historii žánru uskutečnily kapely s kolektivním principem tvorby.

Na konci šedesátých let přecházel Olympic od prvního typu k druhému.

Problémy s baskytaristy měl vyřešit Jiří Korn. Dnes by jen málokdo uvěřil, že muzikálový herec a interpret moderní taneční hudby býval nejen vynikajícím zpěvákem, ale i hráčem na basovou kytaru. Pro Olympic to byla obrovská šance získat nového Jandova partnera a zároveň oponenta.

Nepovedlo se. Olympic ztratil rockového ducha a začal se nořit do středního proudu, Janda sbíral ceny na Děčínské kotvě a na Bratislavské lyře za písně pro jiné zpěváky. Koneckonců, co měla odrhovačka Když Lola pila pátý drink společného s rockem?

Korn s kapelou nesrostl. Zatímco se s Olympikem pachtil od koncertu ke koncertu, smažil státní rozhlas do omrzení jeho Yvetu. A když prý ve východním Německu na nějaké estrádě představil Olympic jako „meine Kapelle“, bylo to jasné. K prvnímu květnu 1973 dal výpověď a zanechal soubor v troskách.

V té době jediná profesionální rocková kapela v Čechách nebyla schopna přežít. Janda na podzim ohlásil rozpad. Za dva měsíce byl zpátky. Z klasické sestavy zbyli už jen Petr Janda a Miroslav Berka.

Na dně

Sedmdesátá léta českému rocku nepřála. Potíže, které měla většina muzikantů, se daly řešit čtyřmi způsoby. Emigrovat, vrátit se na amatérskou bázi, stát se členem doprovodné skupiny některé pop hvězdy a nebo to udělat jako Olympic: stát se výkladní skříní režimu. Že u nás nesmějí rockové kapely hrát? To není pravda, podívejte se na Olympic!

Těžko říct, kde tento pád do lůna SSM začal. Možná to byl jen malý ústupek na začátku, možná strach o živobytí, možná potřeba za každou cenu hrát, ale jisté je, že z Olympiku se stala hlavní svazácká kapela. V pozdějších letech se říkávalo, že „na Olympic a Elán mají svazáci povoleno i tančit“.

Olympic se stal protagonistou festivalů politické písně v Sokolově a rozhlasové soutěže angažovaných písní Písničky pro Hvězdu. Pro tyto kanály ideologické masáže napsal například píseň Únos a spoustu toho, čemu se říkalo „radostná přitakání socialistickému dnešku“. Připomeňme písně Už je čas, Marathón, Další výlet pana Broučka nebo Mám chuť žít, o které recenzent festivalu politické písně napsal, že „dokázala nejlépe a nejpřesvědčivěji vyjádřit optimismus dnešní generace mladých lidí, jejich víru v budoucnost a v perspektivy socialistické společnosti“.

Ve chvílích, kdy Veřejná bezpečnost pořádala hony na dlouhovlasé kluky a kdy se pro muziku i zavíralo, věnoval Olympiku ministr vnitra Jaromír Obzina pohár za nejlepší píseň v soutěžním kole rozhlasové soutěže, které bylo věnováno práci bezpečnosti. Pravda, bylo to jen kázání o jízdě nadměrnou rychlostí...

Všechno špatné přináší i něco dobrého. Na jedné straně se kapela režimu veřejně podbízela, na druhé alespoň zachovala kontinuitu. Když se v polovině osmdesátých let trochu oteplilo, Petr Janda pomohl na svět řadě koncertů, festivalů a přehlídek, byl garantem ediční řady Rockampa a ve svém studiu dal šanci vlně punkových a novoromantických kapel. Když se řekne, že části nové generace dělal záda, není to přehánění. Proto ho také řada tehdejších kapel považuje za „tátu českého bigbítu“.

Prázdniny na zemi a Ulice

Život také přinesl nový manažer Petr Zapletal a baskytarista Milan Broum. Nebylo to znát hned, ale ke konci sedmdesátých let začala skupina pomalu získávat řád a ostrý zvuk. Samozřejmě, nebyla zdaleka tak původní jako deset let předtím.

10 nejslavnějších písní Olympicu

1. Dej mi víc své lásky (1965)
2. Želva (1967)
3. Krásná neznámá (1968)
4. Snad jsem to zavinil já (1968)
5. Pták Rosomák (1969)
6. Strejček Jonatán (1970)
7. Bon Soir Mademoiselle Paris (1971)
8. Slzy tvý mámy (1973)
9. Osmý den (1980)
10. Jasná zpráva (1981)
I ideologická polopatičnost se po albu Marathón (1978) začala vytrácet. Objevila se i témata přijatelná pro obě strany. Hlavně ekologie a cosi, čemu se říkalo mezilidské vztahy. Pravda, byla to většinou plakátová hesla, pod nimiž docházelo k velkým zhůvěřilostem, ale byly to přijatelné okruhy námětů.

Hodně tomu napomohla i forma desek, které v té době dělali angličtí Pink Floyd: cykly písní, vzdáleně, často dokonce skoro neznatelně propojené určitým tématem. Celek tedy mohl mít úplně jiné poselství než písně, z nichž byl složen. Olympiku to v letech 1979 až 1981 velice pomohlo. Vytvořil dva cykly písní, utopicko-ekologicky laděné Prázdniny na Zemi a „mezilidskou“ Ulici. I když je na obou albech spousta zbytečných písní, jakoby mimo vznikly v těch šťastných chvílích tři podobné písně, které dodnes patří k nejoblíbenějším v historii české populární hudby - Osmý den, Jasná zpráva vznikly mimo koncipované cykly, zatímco Okno mé lásky bylo součástí alba Ulice.

Druhý konec a další návrat

Po Kornově odchodu v roce 1973 měl Janda problémů s Olympikem plné zuby a ohlásil poprvé rozpad.

Druhý se konal o dvacet let později. Chtělo se říct konečně, protože od alb Prázdniny na Zemi a Ulice už Olympic nedělal nic jiného, než se snažil po vzoru českých venkovských metalových a tancovačkových kapel přitvrdit. Ve spojení s Jandovou melodickou invencí však nevznikal moderní metalový zvuk, ale starožitná hudba, která se neustále vracela k anglické scéně začátku sedmdesátých let. Ne že by písně jako Když ti svítí zelená, Ať nebo Každý chvilku tahá pilku byly špatné, spíš bylo jasné, že Olympiku ujel vlak.

Slavné rozloučení v roce 1993, spojené s ustřižením a vydražením Jandova copánku, dávalo kapele šanci odejít se ctí a proměnit Olympic v živoucí legendu.

Janda, plný energie a elánu, po roce nevydržel a Olympic oživil.

Svým způsobem je to okouzlující příklad oddanosti hudbě. Nové písně jsou neposlouchatelné, přepisy starých skladeb do nových aranžmá nudné. Janda, kolem jehož blízkých zasvištěla v posledním desetiletí několikrát černá křídla smrti, by mohl odpočívat a těžit z vynikající pověsti svého nahrávacího studia Propast. Místo toho se hrne za dalšími a dalšími koncertními příležitostmi.

Už před patnácti roky oslavil Olympic 7500 koncertů, kolik jich musí být dnes?¨

Kdo také hrál v Olympiku

Petr Janda: kytarista, hlavní zpěvák a téměř výhradní skladatel, od vzniku skupiny i její vedoucí. Občas skládá pro jiné interprety, je producentem a majitelem vyhlášeného nahrávacího studia.
Pavel Chrastina: hrál na baskytaru až do odchodu v roce 1969, k originální tváři kapely přispěl neobvyklými texty. Zůstal v zahraničí. Patří k těm bývalým členům, kteří si při výročích s kapelou zahrají.

Miroslav Berka: pianista, občas hráč na foukací harmoniku a později i na syntezátory. S kapelou přežil její nejhorší roky a zemřel za podivných okolností v roce 1986. Bylo mu 42 let.

Ladislav Klein: nejméně výrazný zakládající člen, hrál doprovodnou kytaru. V roce 1972 odešel, neboť ostatním údajně nestačil. I tak se stal uznávaným kapelníkem a klávesistou skupiny Petra Nováka.
František „Ringo“ Čech: bubeník do konce roku 1965, důležitý při přechodu z estrádní kytarové skupiny k rockovému zvuku. Je mu připisován vliv na beatlesovskou orientaci a na to, že kapela začala zpívat česky.
Jan Antonín Pacák: nepřehlédnutelný, smyslem pro humor vnesl prvky lidové kultury. Hrál na bicí v letech 1966-71, patří k němu neodolatelné interpretace Bon Soir Mademoiselle Paris a Strýčka Jonatána.
Jiří Korn: zpěvák a baskytarista přišel v roce 1971. Na první pohled úžasný přínos, z hlediska historie kapely historický omyl. Začal tlačit skupinu ke střednímu proudu. Odešel v roce 1973.
Milan Broum: Janda ho angažoval na doporučení svého bratra Slávka. Jeho příchod vlil do kapely novou energii a chuť ke hraní, ale také modernější rockové trendy.
Milan Peroutka: první ze dvou členů, kteří omladili Olympic v roce 1986. Přinesl na svou dobu ostrý, tvrdý zvuk bicích, který kapelu alespoň na dohled přiblížil k módní vlně metalu.

Jiří Valenta: angažován v roce 1986 jako druhý klávesista, soubor se po čtrnácti letech krátce rozšířil na pět členů. Po Berkově smrti zůstal jediným hráčem na klávesové nástroje.


Olympic: Milan Broum.

Olympic: Milan Broum.

Olympic: Petr Janda.

Olympic: Petr Janda.

Olympic: Petr Janda.

Skupina Olympic.

Skupina Olympic.

Skupina Olympic.

Skupina Olympic.

Skupina Olympic.

Olympic: Milan Peroutka.

Olympic: Milan Peroutka.

Olympic: Jiří Valenta.

Olympic: Jiří Valenta.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Zpěvák Richard Adam na snímku z roku 2009
Zpíval Granadu. Zemřel Richard Adam, hvězdný idol swingové éry

Ve věku 86 let zemřel zpěvák Richard Adam, který patřil k hvězdám českého swingu poloviny 20. století. K nejslavnějším písním tehdejšího idolu žen patřily...  celý článek

Jarek Nohavica na druhém koncertě v O2 aréně, 24. 10. 2013
Jaromír Nohavica opět slibuje zábavu pro halu, míří do O2 areny

Ve čtvrtek se v pražské O2 areně uskuteční velká a očekávaná akce. Po čtyřech letech se do hokejové haly vrací Jaromír Nohavica a připravil si program vpravdě...  celý článek

Kapela Inekafe
VIDEO: Slovenští Inekafe se v klipu vydávají na neznámou planetu

Skupina Inekafe letos oslavuje 22 let existence. Při té příležitosti vydává kompilaci největších hitů, připravuje se na prosincové česko-slovenské turné a...  celý článek

DHL Express (Czech Republic) s.r.o.
Referent mezinárodních přeprav (pracoviště Modřice)

DHL Express (Czech Republic) s.r.o.
Jihomoravský kraj
nabízený plat: 20 000 - 25 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.