Princip jakýchsi malých "divadel světa" usnadňuje místní i časové přesuny v ději, detailem přibližuje jednotlivé události a zdůrazňuje jejich spektakulární charakter, což vyniká zejména ve scénách intrik a mocenských vzestupů a pádů. Pro okázale divadelní formu inscenace jsou určující i kostýmy Jany Prekové, které mísí egyptskou a římskou inspiraci se současnými prvky. Khaki uniformy jsou doplněny plastovými krunýři brnění a náznakem římské tógy, pozornost přitahují odvážně přiléhavé, někdy dokonale průhledné róby Kleopatry a jejích společnic.
V Rajmontově inscenaci dlouho není hrdinů, ba ani stopy po lidské velikosti. Kleopatra (Eva Salzmannová) s úporností buldočice dobývá statného hřebce Antonia (Boris Rösner), ale také poněkud přisprostle koketuje s eunuchem a laská se se svou společnicí. A v Římě několik žoviálních, intrikujících pánů hraje se šampaňským v ruce své mocenské hry. Uměřený stratég Caesar Octavius (Pavel Kříž) opečovává s něhou až incestní svou sestru (Taťjana Medvecká), než ji ve státním zájmu svěří jako manželku svému spoluvládci - a vyhlášenému děvkaři - Antoniovi. Jen "nižší šarže" tuší zkázu.
Ironický osten mířící na současnost a všeobecný úpadek mravů, nebo interpretační schválnost? Pro herce je to poloha docela pohodlná, neboť umožňuje nezávaznou ležérnost - možné je cokoliv. Pro diváky to má jednu vadu: všechno je příliš jednoduché a zjevné. Navíc přes všechna odhalená ňadra a sahání do rozkroku inscenaci "nejerotičtější Shakespearovy hry" (jak ji charakterizuje autor překladu Martin Hilský) chybí erotika. Možná i trochu vkusu.
Antoniovy vojenské porážky a beznadějná touha po vítězství jsou dramatickým lámáním chleba. Voják, který ho zradil, se protrpí ke statečnému účtování (Enobarbus - Jiří Štěpnička). Kleopatrou zrazený vojevůdce bojuje své hořkosměšné bitvy mezi vášní, vojenskou ctí a strachem. Jsou ojedinělá místa, při nichž zamrazí. Přesto je příliš dlouhé toto finální umírání, které se už z bahna přízemnosti nedokáže zvednout k dramatickým výškám.
V Rajmontově inscenaci dlouho není hrdinů, ba ani stopy po lidské velikosti. Kleopatra (Eva Salzmannová) s úporností buldočice dobývá statného hřebce Antonia (Boris Rösner), ale také poněkud přisprostle koketuje s eunuchem a laská se se svou společnicí. A v Římě několik žoviálních, intrikujících pánů hraje se šampaňským v ruce své mocenské hry. Uměřený stratég Caesar Octavius (Pavel Kříž) opečovává s něhou až incestní svou sestru (Taťjana Medvecká), než ji ve státním zájmu svěří jako manželku svému spoluvládci - a vyhlášenému děvkaři - Antoniovi. Jen "nižší šarže" tuší zkázu.
Ironický osten mířící na současnost a všeobecný úpadek mravů, nebo interpretační schválnost? Pro herce je to poloha docela pohodlná, neboť umožňuje nezávaznou ležérnost - možné je cokoliv. Pro diváky to má jednu vadu: všechno je příliš jednoduché a zjevné. Navíc přes všechna odhalená ňadra a sahání do rozkroku inscenaci "nejerotičtější Shakespearovy hry" (jak ji charakterizuje autor překladu Martin Hilský) chybí erotika. Možná i trochu vkusu.
Antoniovy vojenské porážky a beznadějná touha po vítězství jsou dramatickým lámáním chleba. Voják, který ho zradil, se protrpí ke statečnému účtování (Enobarbus - Jiří Štěpnička). Kleopatrou zrazený vojevůdce bojuje své hořkosměšné bitvy mezi vášní, vojenskou ctí a strachem. Jsou ojedinělá místa, při nichž zamrazí. Přesto je příliš dlouhé toto finální umírání, které se už z bahna přízemnosti nedokáže zvednout k dramatickým výškám.
|
William Shakespeare: Antonius a Kleopatra | |
| překlad | Martin Hilský |
| režie | Ivan Rajmont |
| scéna | Josef Ciller j. h. |
| kostýmy | Jana Preková j. h. |
| hudba | Miki Jelínek |
|
Premiéra 12. června | |
