Odkryté Solženicynově rakvi se poklonil exprezident Putin

Rusko se loučí se slavným spisovatelem, nositelem Nobelovy ceny za literaturu Alexandrem Solženicynem. Do budovy Ruské akademie věd, kde je vystavena rakev s ostatky bývalého disidenta, proudí stovky lidí.

Smuteční ceremoniál byl vystrojen v duchu pravoslavné církve, jak si zesnulý přál, ale měl znaky státního pohřbu. Kolem otevřené rakve, která stála na katafalku pod velkou černobílou fotografií Solženicyna, byla vojenská čestná stráž. Na stěně visela ruská státní vlajka. Lidé kolem rakve procházeli, na okamžik se zastavili. Celý smuteční ceremoniál byl beze slov i bez projevů.

Dopoledne se zesnulému přišel poklonit i předseda ruské vlády Vladimir Putin. Dorazil sám s velkou kyticí rudých květů. Přistoupil k otevřené rakvi, pokřižoval se a drobným skloněním hlavy vzdal zesnulému poslední poctu. Pak objal a políbil vdovu, jíž řekl pár soustrastných slov. Příchod Putina do smuteční síně vysílala ruská televize v přímém přenosu.

Do Ruska se sbíhají kondolence od nejvyšších činitelů z celého světa. Mezi prvními byli prezidenti Francie a USA Nicolas Sarkozy a George Bush. Vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana označil Solženicyna za jednoho z největších spisovatelů 20. století, který změnil běh dějin.

. Odešel Alexandr Solženicyn

* 11. prosince 1918 Kislovodsk + 3. srpna 2008 Moskva

Za otevřenou kritiku stalinského režimu a jeho zvěrstev je považován za jednu z nejodvážnějších osobností 20. století. O hrůzách pracovních táborů napsal novelu Jeden den Ivana Děnisoviče či obsáhlou ságu Souostroví Gulag.
Více čtěte v Solženicynově nekrologu ZDE

Kondolenci zaslal i český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. "Jeho dílo jsem svého času se zájmem a obdivem četl a se stejným obdivem jsem také sledoval jeho statečnost v životní dráze," uvádí se v kondolenci.

Spisovatel, který zemřel na selhání srdce, bude pohřben ve středu 6. srpna v Donském klášteře v Moskvě, který si jako místo svého posledního odpočinku zvolil sám. Pohřeb se také podle jeho přání uskuteční podle pravoslavného rituálu se smutečními proslovy.

. Hráč nadpozemské extraligy

Prezident Václav Klaus vzpomíná na Solženicyna

Kolem půlnoci ze 3. na 4. srpna mi na mobilní telefon přišla krátká zpráva ČTK, že ve věku téměř 90 let zemřel jeden z velikánů druhé poloviny 20. století, Alexandr Solženicyn. Jako někdo, kdo s ním a s jeho díly a názory "prožil" celých posledních 45 let, jsem několik hodin nemohl usnout a v duchu si psal tento krátký text.
Vyprovokovala mne k němu druhá polovina této smutné zprávy, která říkala, že to byl autor knihy Souostroví Gulag. I když jsou dnešní nekrology v médiích daleko bohatší, tato myšlenka v nich jako centrální zůstává.
Já bych však řekl, že kdyby měl být Solženicyn spojován s jednou jedinou knihou, měl by to být Jeden den Ivana Děnisoviče (z roku 1962), protože to byl literárně čistý, nadměrným filozofováním či deskriptivními pasážemi nezatížený text, který mistrovsky vystihl nejen samu podstatu gulagu, ale i celého sovětského komunistického systému.
Také asi největšímu počtu lidí, kterých se to týkalo, otevřel oči.

Kdo četl Solženicyna
Řada z nás nemohla odtrhnout oči ani od dalších dvou románů - Rakoviny a V prvním kruhu - ale to už byly knihy poněkud "myšlenkami přetěžklé", i když plně věrohodné a se spoustou autobiografických prvků. (Pro nepamětníky bych chtěl dodat, že člověk, který o to usiloval, tyto knihy v komunistickém Československu šedesátých let četl, i když například Rakovinu jako Krebsstation, tedy německy, a The First Circle anglicky. Ale šlo to.)
Těžký byl i jeho román Srpen 1914, kde se Solženicyn snažil vysvětlit říjen 1917 neúspěchy ruských armád na počátku první světové války. Jsem přesvědčen, že ten, kdo přečetl, pochopil a domyslel tyto čtyři knihy, Souostroví Gulag, tento neromán, spíše vedle sebe řazený a nehierarchizovaný soubor dokumentů, nepotřeboval. Sestavení Souostroví Gulag byla neuvěřitelná, únavná, vrcholně obětavá a téměř nadlidská práce, pro historii nesmírně užitečná, ale já mám pocit, že už mi nic nového nepřidala, a navíc se obávám, že si ji lidé na Západě sice kupovali, dali si ji na viditelné místo ve své knihovně, mluvili o ní, ale nečetli ji. Leckteří z nich se mi k tomu přiznali. Nedovedu si představit, kolik ji u nás přečetlo lidí, když v roce 1990 vyšla.

Nechtěl být celebritou
Je třeba připomenout ještě dvě další věci. Když byl Solženicyn nuceně vystěhován na Západ a nakonec se usídlil v USA, nebyl tam pochopen. Svým životem hrál nejvyšší soutěž, jakousi nadpozemskou extraligu, a neměl potřebu "rozmělňovat se" v nižších soutěžích. Nechtěl se stát celebritou, která maximalizuje počet návštěv amerických univerzit a počet vystoupení v televizních talk show, neměl to zapotřebí, a to mu Amerika neodpustila.
A když navíc ve svém známém eseji pro časopis Time vyjádřil své zklamání ze západního způsobu života - povrchnost, ztráta tradičních hodnot, konzumerismus, mediokracie (cituji zpaměti) - Západ, myšleno kulturnocivilizačně, nikoli politicky, tedy včetně nás, ho přestal mít rád.
Když se v roce 1994 vrátil do Ruska, nastal stejný problém. Západ se tehdy s despektem díval na ruské pokusy o demokratizaci politického života a o odstátňování ekonomiky. Absurdně předpokládal, že se demokracie a tržní ekonomika dá "zavést", jen kdyby se dostatečně chtělo.
A když Solženicyn Rusko akceptoval a postavil se na stranu jeho úsilí znovunalézt své "místo na slunci", opět nebyl pochopen. Ale to se velikánům jeho rozměru stává.
Titulek a mezititulky jsou redakční